středa 26. června 2013

První rok s běžeckou závislostí

Velmi rád si to přiznávám, ale jsem závislý. Ne na drogách, ale na běhání. Běhám skoro pořád nebo jak to jde. Aktuálně je to 5x týdně. Cca 70 kilometrů za týden, v závislosti na tom v jaké fázi tréninkovém plánu zrovna jsem. Své přátele obtěžuji pravidelným postáváním map a grafů z tréninků a závodů na facebooku. Když přijdu do společnosti první a poslední o čem mluvím, je kolik jsem naběhal, jak to šlo a kdy zase půjdu běhat. Z každého závodu publikuji hromadu fotek, reportáž a jen málokdo z přátel uniká této informační masáži. Kdekoliv se objevím, mně přestavují jako běžce a množí se dotazy na běhání, typu jestli je to sport pro každého? Může ho dělat i ten kdo běhání nesnáší od střední školy? A pak taky poznámky, že jsem magor, blázen, šílenec a všechny možné vyjádření a dotazy na mé duševní zdraví.

I přes tento obrovitý humbuk, který v okolí vyvolávám, běhám teprve necelý rok. Jsem tedy ještě pořád běžecký nováček, "Greenhorn". A všechno se to událo teprve před loňským před We Run Prague 2012, kdy kamarádka Radka, hledala další lidi do party co by běželi za tým SIA2012. Moje práce, dělám v IT přes 10 let, se už na mém zdraví výrazně podepsala a byl nejvyšší čas něco udělat. Takže jsem se přihlásil, na 10km závod, aniž bych kdy předtím uběhl více než 2 km. Samozřejmě jsem to oznámil celé rodině, všem kamarádům, v práci a vyslechl si, že jsem magor, chci se zničit, umřu na trati, skončím v nemocnici a taky spoustu rad, jak mám trénovat od lidí, kteří byli v běhání ještě větší teoretici než já.

Trénink jsem začal svědomitě a tvrdě. Do závodu zbývaly celé 2 měsíce a první jsem strávil nic neděláním, nebo mluvením o běhání. Druhý běháním sprintů do kopce. Malá rada, nenásledujte tento případ. Sprint kilometr do kopce s převýšením necelých 100 metrů na 1 km, není ideální tréninková metoda pro začátečníky. Po 10 dnech poctivé přípravy jsem dostal silnou angínu a od lékařky antibiotika. Nucená pauza 10 dní. Během čtení v posteli zjišťuji, že se mám před a po tréninku protáhnout. Po dalších 7 dnech běhání a protahování, střevní chřipka. Dalších 5 dní pauza. Do závodu zbývá 10 dní, ale menší úspěchy už jsou tu, zlepšení o vteřinky na kilometr a do schodů nechodím udýchaný, ale běhám. Vyzvedl jsem si dres s čipem a začal si říkat, že tu desítku dám třeba indiánsky, ale dám. Krátce před závodem snižuji dávky ať jsem odpočinutý. "Den D" je tady.

Nervozita spojená s nadšením nebo nadšení s nervozitou čert ví, ale měl jsem strach, že nedoběhnu.
Zařadil jsem se do poslední skupiny s časem 1:30, neznaje své výkonnosti hlásil jsem u registrace čas 2:30. :D Start, výstřel jde se na to. Začátek závodu předbíhám ostatní a říkám si nepřepal to ještě máš 8 km. Stále necítím únavu a užívám si svůj první závod v životě. Připadám si jako Zátopek v Helsinkách, i když nejsem první, plácám si s lidmi podél trati a když jsem se dostal za 4km byl jsem dál než kdy před tím. Na 7km, mi začíná tuhnout pravé lýtko a postupně se ozývá lehká bolest v koleni, ale to už jsem na 9km a čeká mně cílová rovinka. Najednou vidím bílý balónek a vzpomínám si na vodiče. Bílý je na jednu hodinu, už jsem makal na plno, ale hrábl jsem do rezerv a přidal ještě víc, míjím balónek a teď už to jen vydržet pár metrů. Jo!!! Hotovo. Vypínám RunKeeper, beru si pití a jdu si vyzvednout věci. Po vystání řady na šatnu volám mámě, přítelkyni a kamarádům co jsem viděl podél trati. Přežil jsem a oznamuji svůj čas 57:23, později upřesněn oficiálně na 57:07. Pro mně úspěch jako vyhrát olympijské zlato. A v mé hlavě se rodí nápad. Letos 57:07, příští rok pod 45:00 a maraton na jaře. Nikomu to neříkám, nechci slyšet co jsem za blázna.

Na veřejnost pronikají zprávy o mém plánu. Opět slyším co jsem za blázna, magora atd. Příbuzní volají do Bohnic a ptají se jestli můžu být nebezpečný? Prý ano, ale musí se počkat až se to projeví. :) V Runkeeperu jsem si našel tréninkové plány na maraton. Jsou tam 4. Jak uběhnout maraton, Maraton pod 4:00, pod 3:45 a pod 3:30. Díky bohu tam nebyl rychlejší plán. Vybírám si maraton pod 3:30, proč? Rychlejší už tam nebyl. Chtěl jsem se zlepšit a dostat ze sebe to nejlepší. Po závodu jsem zjistil, že Nike ČR pořádá pravidelné tréninky. Díky bohu za toto potkání. Hned na další trénink vyrážím a dobíhám úplně poslední. Nevzdávám to a jdu na další, končí to podobně. Nevzdávám se a po vánocích začínám trénovat dle plánu na maraton. 5 tréninků týdně, v jakémkoliv počasí. Déšť, sníh, mlha, mráz. Na tréninky moc nechodím a trénuji v ústraní, poctivě dodržuji každý trénink. Vše ostatní jde stranou, myslím na jediný cíl maraton. V práci se vedení dovědělo o mém trénování a zakazují mi běhat. Člověk na strategickém postu jako já se nesmí zranit, ani chodit do práce unavený, jak se dozvídám z úst CEO. Při čtvrtečním tréninku se rozhoduji dát výpověď. Nejsem ničí majetek. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Na jaře se vracím na tréninky NIKE. Honza Jakubíček mi radí s technikou běhu a opravuje co jsem neviděl, když jsem běhal sám. Přichází generálka, Pražský 1/2 maraton. V šílené kose jdu na start a vybíhám, číslo jsem sehnal díky Petrovi. Kolegovi a kamarádovi z bývalé práce, který běhá taky. Najednou zjišťuji, kdo všechno v mém okolí běhá taky. Pulmaraton končím oproti tréninku s velkou bolestí v rameni a časem horším než v tréninku, ale je to můj první půl maraton a je za 1:51:40, tedy pod dvě hodiny. Tehdy jsem nebyl spokojený, dneska jsem. Do tréninku zahrnuji cviky na páteř a ramena, abych do maratonu byl OK. Jako každou neděli si běžím do Zbraslavi a zpět na Smíchov, ale tentokrát se zpět už nekoná a domů jedu MHD. Bolest v levém koleni a do maratonu zbývají 4 týdny. Koleno je v ortéze. Musím posunout uskutečnění svého snu, dokončit maraton. Příští rok se běží znova a koleno mám jen jedno. Říkám tomu zpomalovací zranění. Vesmír mi dál jasně najevo, že už to přeháním a mám si dát oddech. Zprvu to nesu nelibě, ale i krok zpět je někdy nutný aby jich pak šlo udělat 10 vpřed. Chuť si spravuji s Míšou a Zdeňkem, známe se z Nike tréninků, na Karlovarském 1/2 maratonu. Čas 1:49:30 je dostatečnou náplastí na mé ego a to jsem na závod jsem vůbec netrénoval. Radost k nezaplacení, když běháte s tak skvělou bandou.

   Už nedobíhám na tréninku mezi posledními, ale dobíhám mezi prvními. Někdy. :) Běhání není o porážení druhých, ale sama sebe. Tréninky si užívám, chodí na ně skvělá banda. Děláme i jiné sporty než běh. Jezdíme na kolech, na vodu a taky chodíme nesportovat. Běhám kdy to jen jde a když to nejde, jsem nervózní. Blíží se We Run Prague 2013. 9,5 km jsem uběhl na Nike tréninku předminulý týden za 43:03. Petr říkal, že se nebude se mnou bavit, pokud ještě zrychlím. :) Musím si stanovit nový cíl na We Run Prague 2013. Mimochodem, už máte číslo? Desítku zvládne každý. Viz můj začátek. :) A maraton pod 3:30? Pořád je to můj sen a pilně trénuji, když se nezraním běžím v září na Kladně. A co vy? Ještě pořád nemáte chuť si zaběhat?

P.S.: Dík, pokud jste vydrželi i přes chyby číst až sem.

Poprvé na WebExpo - Den druhý

Dobré ráno WebExpo! Startující talk s kávou,  Kevinem  a komiksovou rozcvičkou. Jsem definitivně přesvědčen, že kreslení není moje, silná ...