úterý 30. prosince 2014

Za všechno může copyright

Nedávno mi hnuly žlučí dvě videa, která mi proletěla facebookem. Tím prvním byl pořad české Televize Obchod z Hudbou z blízka na Colours of Ostrava a druhé je rozhovor Martina Veselovského a Jana Svěráka na DVTV. Raději se na ně podívejte, abyste získali svůj názor a věděli o čem píšu a možná i proč. Obě videa mají jedno společné to, že se dnes nekupuje, ale nelegálně stahuje. Což je asi pravda, ale jen půl pravda, nebo přesněji pohled jedné strany. Milionkrát bylo napsáno jak internet změnil svět a způsob jakým nakupujeme, komunikujeme, seznamujeme se, cestujeme a kdo ví co ještě. Z hlediska technického vývoje nás ovlivnil více než Gutenberg a jeho vynález knihtisku. Prostě a jednou provždy, všechno je jinak a pirátství není problém, ale změna, logický důsledek, evoluce nebo chcete-li revoluce. Je to jiný distribuční a obchodní model, který společnost přijala a jímž se začala řídit.

Původní byznys model je, pardon byl, založen na fyzickém nosiči informace, což určilo i jeho způsob distribuce a množení. Je jasné, že když jste před 30 lety chtěli koupit novou knihu, album interpreta nebo film museli jste se fyzicky vydat do obchodu, zaplatit za nosič informace v hotovosti a až poté obsah konzumovat a až v poslední řadě mít z něj prožitek a to jen v případě, že se vám dílo líbilo.


Naproti tomu dnešní doba mi z hlediska technologie umožní se nevzdálit z místa, kde zrovna jsem, za předpokladu, že mám stabilní vysokorychlostní připojení k internetu, což může být v ČR docela problém. Za dílo bezhotovostně zaplatit, bez nutnosti fyzického přesunu do obchodu a dílo začít konzumovat. Mám i možnost ochutnávky (MP3 sample, ukázka z knihy nebo filmu). Dopředu tedy vím, za co své peníze utrácím a chci-li je vůbec utratit. Ano, samozřejmě je i jednodušší kopírování a šíření. To, ale není ani tak problém technologie jako spíš morálky nebo etiky. Ano, rohlík byste neukradli, ale film vlastně taky nekradete. Vy jej kopírujete a kopírování není to samé co krádež, ale překvapivě jen kopírování. Autora nebo distributora tím sice možná poškozujete, ale nemusíte mu automaticky působit ztrátu stažením filmu nebo knihy. Precedens, kdy se předpokládá, že stažení se rovná nekoupení neplatí vždy a bez výhrad. Nevidím problém vytvořením kopie pro osobní nebo výukovou potřebu. Nesouhlasím, ale s úmyslným pořízením kopie za účelem nelegálního komerčního šíření, kdy se obohacujete na úkor autora. Zajímavý by byl experiment, kdyby se za každé stažení nějaký warez či torent server rozhodl dát třeba 70% autorovi. Překvapivým zjištěním je, že nelegální stahování není pro uživatele vždy zdarma jak si často laická, TV Novou informovaná, veřejnost myslí. Uživatelé úložišť si za prémiové služby na úložištích platí. Ne všichni, ale někteří. Mají tak obsah v digitální formě a hned!!!

A Zde se asi dostáváme k jádru problému. Je-li někdo ochoten platit za prémiové služby na sdílených i nelegálních úložištích. Za RIPOvané a  nekvalitní kopie, pak mi z toho vychází, že ten samý uživatel by měl být ochoten zaplatit i za nákup legálního díla v HD kvalitě, s případnými bonusy od autora nebo vydavatele. A tady si přiznejme, zaspali právě vydavatelé, kterým ujel vlak a po nich slepě papouškují i někteří autoři. Problém opravdu není v "pirátství" jako takovém, ale v nepochopení nového obchodního a distribučního modelu, který nám technologie se vším pohodlím a komfortem umožňuje.

Jako hybridní příklad uvádím Městkou knihovnu v Praze, která nabízí službu rezervace knihy. Za poplatek 10,- Kč si tak mnou knihu rezervovat a když nebo až, je kniha volná si ji nechat dovézt na mnou vybranou pobočku. Ideálně na tu, kterou mám nejblíže. Ročně tak s radostí utratím několik stovek korun a často se ptám kolik bych utratil, kdybych si knihu mohl zapůjčit/koupit v elektronické podobě a mít ji ihned, bez ohledu na zařízení a platformu. Je 21. století. Doletěli jsme na měsíc, transplantace srdce je v "podstatě" rutinní operace a vůz řízený robotem projel přes USA.

Zároveň si položme otázku zda-li za vysokou mírou pirátství není i to, že několik desítek let nebylo možné, alespoň v našich končinách. Čti ČR. Si cokoli pořídit v digitální formě legálně. Nemůžou se vydavatelé divit, že léty pěstěné pirátství se v lidech zakořenilo a bude minimálně stejně dlouhou dobu trvat přechod na běžnou tržní formu. Vycházím-li ze své zkušenosti, tak v mých 18 letech, to byla Napsteru, bylo jedinou pro mě, finančně dostupnou možností pořízení alba oblíbeného interpreta stažení z internetu. Cena 500 Kč za DVD byla z brigády prostě mimo můj limit. Dnes je situace jiná, alespoň v oblasti hudby. V ČR je dostupné Spotify, za které si platím a s radostí a úlevou jsem smazal 15 GB nelegálních MP3 z mého disku. Dále Google Play, Deezer a i Supraphon prodává digitální obsah přes internet za rozumnou cenu. Nejsem ani nucen kupovat album jako balík, ale skladby selektivně dle vlastního výběru a vkusu. Za snahu dohnat vlak ovšam nepovažuji existenci neresponzivních "e-shopů" s neintuitivním rozhraním, prodávajícím MP3 s DRM. Toto opravdu není cesta digitálního distribuce obsahu v 21. století. Pro příklad nemeusíme daleko. Český MusicJet je asi učebnicovým příkladem jak by služba poskytující digitální obsah neměla vypadat a fungovat. Stream filmů nebudu raději ani moc rozebírat. Netflix je v ČR stále nedostupný a pokusy Novy o placený obsah jsou spíš k smíchu než k užitku. Obzvlášť, když v horní liště vidím inzerci na ICQ, které je už mrtvé a dál se nerozvíjí. Apple TV nemám, proto nehodnotím.

A co dál? Autorský zákon je nutné totálně změnit. Má zde být primárně na ochranu autora a jeho díla. Ten má sám určit pod jakou licencí bude jeho dílo distribuováno a až poté je na případných agenturách a svazech, aby zajistily, že za své dílo dostane zaplaceno, ovšem většinovou částku a ne bakšiš v podobě pár procent. Výběr výpalného z prázdných médií je absurdní sám o sobě. I tvůrci sami budou muset být více markeťáky a podnikateli, nebo si je do týmů najímat a blíže s nimi spolupracovat. Kino není jediný distribuční kanál a reklamní spot před filmem není jediná možnost jak oslovit diváka. Dnes je doba seriálů. Big Bang Theory, Game of Thrones. Kdybych měl možnos tyto seriály vidět legálně v HD kvalitě a čase premiéry, ihned si tuto službu zaplatím, stejně jako Spotify. Ale, jo to se vracím na začátek.

Nechci se ani přiliš pouštět do hodnocení díla Jana Svěráka a jeho PR, ale prostě a jednoduše. Tmavomodrý svět jsem viděl v kině a platil za něj a pak ještě někdy v TV. Podruhé už bych ty peníze nedal. Film se mi líbil, ale podruhé prostě ne. Ropáci, mě kdysi, ale uchvátili. Naopak je zde několik filmů, které bych si rád koupil, ale nejsou dostupné na nějakém médiu, čti internet, legálně. Jsem tedy špatný a zlý pirát, který okrádá autora nebo oběť v boji korporací a svazů za nefunkční a zastaralý obchodní model? A náročnější je i divák, který za své peníze chce kvalitu. 200 kč za lístek nebo DVD není stále ekonomicky únosné pro každého. O skladování krabic s nosiči nemluvím. Nakonec jsem ty vypálené hodil do kontejneru i s několika originálními a nechal si jen úzký výběr.

Někdy se prostě nepovede a nikdo nemá recept na instantní úspěch.  Kdybych si měl v DVTV stěžovat pokaždé, když mi nevyjde projekt, protože jsem špatně odhadl trh, pochopil potřebu uživatelů nebo udělal cokoli jiného špatně, jsem tam každý měsíc nebo aspoň každý druhý. A dovoluji si failovat za své a nikoli investorské peníze a taky pracuji často bez nároku na mzdu. Tu si vyplácím ze zisku až, a jestli vůbec uspěji. Když ne, oklepu se a jdu na další projekt.

Možná, že doba nepřeje protekčním dětem umělců nebo jiným modelem vychovaným tvůrcům, ale tak jdu prostě dělat něco jiného co mě baví a čím jsem schopen se uživit. Sám jsem pivotoval na jiný druh podnikání a jsem spokojenější o financích nemluvě. Pane Svěráku omlouvám se pokud je ten závěr příliš tvrdý, ale přijde mi, že jste v situaci člověka, který vlastní vinou zmeškal odjezd vlaku a teď na peronu řve, že mu ujel po cestujících vlaku jiného. Nebo se prostě oklepu a jdu na to jinou obchodní a promo formou. Klidně mi napište a dáme schůzku, rád pomůžu.

středa 22. října 2014

Race the Tube 0.1 - Prague Runners and Sabaton Runners

Zasraný virál. Internetem, nebo aspoň jeho běžeckou částí, letí video týpka co v Londýně předběhl metro. Všichni to like a všichni sdílejí, ale v našich běžeckých skupinách už se řeší, kde se to dá realizovat v Praze. Většina se shoduje po velmi dlouhé debatě, že v Praze je to nereálné, protože nemáme krátkou zastávku v rovině, kde se to dá. Všechno je moc dlouhé, kopcovité, rychlé. Reálnější mi přišlo plánovat výlet do Londýna s chutí porazit Brita na jeho vlastním území. Vzít partu kámošů, běžců na výlet, a užít si běh proti Londýnskému Metru. Druhý den vidím, že Ivan Bartoš - černý pasažér, řeší na svém FB s kolegou Víťou Krichlem  - vysokohorským turistou, horolezcem a outdoorovým nadšencem, proč jezdit jednu zastávku metrem, když to maník uběhl. Po brainstormingu stanovují jediné možné místo Hlavák - Muzeum. Přidávám se bez přesvědčování a už řešíme za přispění diskutujících na zdi, kde, v jakém směru, kdy a pod. Pár hodin poté jedu náhodou navrženou trasou metrem po Céčku a před Hlavákem zapínám stopky, na Muzeu je vypínám a zjišťuji, že na zdolání skoro 700 metrů máme méně času než je světový rekord. A nikdo z nás není tak dobrý běžec. :(


Nadějě umírá poslední. Na tréninku Prague Runners říkám o plánu Robertovi Honzíkovi - Nike trainer, bezec, triatlonista, ad 1) je rychlejší než já a ad 2) je pro každou běžeckou špatnost. Přibíráme ještě Martina Nytru - rovněž Nike trenéra, ad 1) i ad 2) má stejné a tým je kompletní. Trasa dochází změny. Nové Butovice - Hůrka je sice o delší, ale má delší interval stání a je to rovina. Na zdolání cca 750 metrů máme dle měření asi 2:30 a to už se s odřenýma ušima dá stihnout a nemusíte se jmenovat Maslák.

Ladíme, plánujeme, měříme, Robert a Martin se proběhli po trati a hlásí, že neběželi na plno, ale mělo by to jít anebo ne o prsa asijské plavkyně. Ladíme datum akce. 5 běžců, milion závodů, minimum možností se sejít. Nakonec nacházíme průsečík a jde se na věc v neděli 19.10.

Neděle ráno je pěkně hnusně zataženo. Budí mě Ivan, že už jsou s Víťou na cestě. Vstávám dávám sprchu, oblíknout a vyrážím na Nové Butovice. Na místě je Jindra s Jitkou, jako support a on board bike camera by Ivan z Hejbuse. Analyzujeme trasu a zvažujeme, kterak budeme zdolávat překážky na trati, chvíli na to přibíhá Robert. Pomalu si probíháme trať a zdá se nám hodně dlouhá, na to jak je krátká. Pak nastavit kamery, dohodnout taktiku pořadí a jedeme na stanici Lužiny, kde se hned otáčíme směr Hůrka. Z Hůrky má trať menší převýšení a menší počet schodů nahoru než v opačném směru. Poslední hecování, nastavení kamery.

Jsme na Hůrce, otvírají se dveře, pálíme ven ...


O kousek, ale zjistili jsme že to je možné. Podcenili jsme přípravnou fázi a plánování intervalů v metru. V kavárně koukáme na videa a řešíme co dál. Nálada není nic moc veselá, ale spravuje to v mém případě presso a věneček. Sometimes you learn, sometimes you win. Teď to je o tom learn. Co jsme udělali blbě a proč? Zlepšit, vytunit a jdeme na to znovu. Důležité je se nikdy nevzdávat.

Hodil jsem Race the Tube do vyhledávání na youtube a koukám, že ze závodění se soupravou metra se stává docela velký movement. Hong Kong, Lausanne, Budapest, Lyon, Barcelona a díky nám i Praha. Dokonce to někdo plánoval už před náma, ale nedotáhl k realizaci. 

Brzy na to jdeme znovu, poučeni, trénování, odhodlaní. Sledujte nás.

P.S.: A taky kraviny z backstage. :) 

úterý 16. září 2014

Jizerská 50

Neváhal jsem ani moc dlouho abych si koupil číslo na první ročník jizerské 50 běh. I když nebyla v nabídce celá 50 km dlouhá trať, ale dvě varianty. Na 10 a 23 km. Zvolil jsem tu druhou. Povrch pro 23 km, 65 % lesní cesty, 35 % asfalt nebo panely s celkovým převýšením 424 m zněla jako krásný sobotní výlet. Taky jsem se těšil Jizerských hor, které jsem dosud neměl možnost navštívit a poznat lépe, takže proč si rovnou v Jizerkách nedat hned závod.

V sobotu jsem do areálu dorazil kolem 13:00 a začal jsem se poflakovat po areálu a potkávat známé a navazovat nové známosti. Příjemným zjištěním byla možnost zapůjčit si boty na závod od kluků z nyc-sport.cz, kterou jsem bez váhání využil. ASICS GT-2000 ve žluté barvě, mi přišly lepší volbou než moje staré dobré, ale značně oběhané Lunarglide 4 anebo freečka. A tak jsem šel do neozkoušené obuvi a říkal si snad to dobře dopadne. Nejsem zastánce brát si neozkoušené věci rovnou na závod. Po závodu jsem měl trochu z GéTéček sedřené paty, ale nic strašného. Potom už ta klasika, protáhnout, WeCko a do koridoru. Všiml jsem si, že je tu víc známých z Prahy než jsem čekal a byl jsem rád, že se domů dostanu nějak pohodlněji než autobusem sem. Když jsem vyjížděl z Prahy naskočili do Jančuráku, kluk s holkou vracející se z těžké kalby, kteří si odmítli koupit jízdenku a odmítli vystoupit z autobusu, i přes ostré lokty Stewardky a řidiče. Ten zavolal Policii a dvojce "Busquaterů" se lekla a dala na úprk. Tím jsem zmeškal spoj a zbytek cesty z Liberce dorazil stopem. Ale zpět na start.


Ve startovním poli jsem si všiml skupiny běžících andílků v krajkovém prádle a říkal jsem si, že nejhorší výsledek bude když mně dá tato skupina a nejlepší když se vejdu pod dvě hoďky, ale ideál by byl mezi 2:00 až 2:10. Nemám stále moc zkušeností z terénních tratí a nechtěl jsem se 7 dní po Baroko maratonu s Ráďou a Pepou honit. A pak už se vyběhlo, pomaličku a do kopce. Nechával jsem se předběhnout ostatními, a říkal si, že je pořád lepší, když teď oni předbíhají mně než kdyby to tak bylo v druhé půlce závodu. Kochal jsem se krajinou a minul jsem první dvě občerstvovací stanice. Slunce už nesvítilo od startu, počasí bylo na běh akorát.

Za přehradou začalo postupně stoupání na nejvyšší bod trati a tím byla Olivetská hora (882 m.n.m). Jako kopec to byl, ale zpětně hodnotím v pohodě, dle propozic jsem čekal, že to bude o dost větší stěna. Po Olivetské hoře se pole trochu roztáhlo a užíval jsem si běhu s větším rozestupem a docela o samotě. Paráda, krása, nádherná krajina. Miluju Jizerky jsem si říkal sjetý endorfiny. BTW, pocit trvá i po několik dní po závodu. S Olivkou jsme vystoupali až do mraků a nevím, kdy naposled jsem byl hlavou v oblacích a nohama na zemi, ale opravdu se mi to líbilo. A tak jsem se posouval pomalu k cíli a kontroloval Garminy jestli se vejdu pod 2 hodiny nebo ne, ale začalo mi to být jedno, krajina hezká, trať perfektní tak proč si neudělat výlet. Nejsme přece na zívodech. :D Dostal jsem se na poslední občerstvovačku a to už jsem poznával část trati, kterou jsme běželi na začátku a byla společná. No z druhé strany se mi zdála příjemnější.

Až přišel zlom, 21 km. Půl maraton za mnou a najednou se mi ulevilo a pocítil jsem lehkost v nohou a trošku přidal. Než jsem, ale vystoupal na vrchol U Buku zase mně lehkost opustila, ale vyplnil se můj odhad a předbíhal jsem běžce, kteří se unavili dřív na trati. Ty, kteří už přešli do chůze jsem povzbuzoval. Při klesání do cílové rovinky jsem natáhl, uvolnil krok a nenuceným tempem jsem ještě pár lidí předběhl, až jsem se dostal do cílové rovinky, kde mi Viki mi udělala krásnou cílovou fotku,
a byl jsem v cíli. Na Garminech jsem měl 2:06:56. Později oficiálně ustanoveno na 2:07:00. Spokojenost a endorfiny v celém těle a ještě kousek dál. Vyzvedl jsem si finisherské triko, které se mi moc líbí a po převléknutí jsem šel vystát frontu na jídlo. Zjistil jsem, že není vege chod a snažil se udat lístek někomu jinému. Pořadatelé opomněli jediný bod, který bych jim vytknul, ale na první ročník organizace perfektní. Je znát, že se pořádáním zimní padesátky naučili a sekají to jako Wilson Kipsang maratony. Hooodně dobře! Když jsme šli na parkoviště do auta, začalo pršet a říkal jsem si, že i počasí mají organizátoři skvěle objednané. Asi nějaká obět horskému božstvu před závodem nebo co. :) Budu se jich muset zeptat jak to dělají? Těším se za rok a doufám, že budeme moct běžet celou 50.

 

P.S.: A kdyby měl zase někdo zájem udělal jsem zase tabulku, kde si můžete porovnat časy s kamarády.

EDIT 30.9.2014

Poštou jsem obdržel balíček z Liberce a začal jsem si říkat, jestli to není náhodou ta čelovka co dostal každý desátý na Vládní. A byla. Děkuji, pořadatelům, že mi ji zaslali, když jsem přehlédl vyzvednutí v cíli. :)



neděle 31. srpna 2014

We Run Prague 2014 aneb stará láska nerezaví, ale mění se.



Potřetí v řadě za sebou na We Run Prague. Ale letos byla jiná trať,docela zásadní změna, start a cíl jinde a potom ještě start v 19:00. Na běh při západu slunce jsem se těšil a přesto jsem očekával změnu s lehkou nervozitou. Ale nechtěl jsem dopředu zaujmout negativní postoj a prostě jsem se nechal překvapit. Když jsem vyplňoval registraci na WRP, nechápal jsem proč to nezadali redesign někomu z UX/UI designerů. Chtít vyplňovat údaje 2x a ještě mně nutit jít přes Nike+ účet mně dost nakrknulo. Naopak při výdeji mně velmi potěšil startovní set, který byl z tubě z papíru, obsahoval dres, info k závodu, chip, nálepku koridoru a balení hroznového cukru. Super, žádná reklama, tuna letáků a blbin od sponzorů co skončí v koši. Tohle se povedlo. Teda až na nálepku. Hlásil jsem čas do 45:00 minut a dostal jsem koridor 45-50:00. Trochu to ranilo mé běžecké ego, ale později jsem zjistil, že nejsem jediný kdo byl takto degradován.

Na cestě do žlutých lázní už jsem potkával žluto-zelené dresy a a niž by jsme se znali zdravili jsme se
už na zastávce před domem s běžci, které jinak v civilním oblečení nepoznáte. Tohle mám na podobných akcích rád. Dresy byly letos vidět opravdu z dálky a působily docela rozruch u civilů, jak jsem si všiml. Ve žluťácích byly fronty na WC, klasika, ale od loňska změnili rozestavení, takže jsme chvíli bloudili. Pak společná fotka s Ivanem, ale vše jsme stihli a do koridorů jsem se dostal už 40 minut před startem. Roklusával jsem před podolským bazénem, dal jsem si abecedu, protažení a krátké sprinty na 3x100m. Pak jsem potkal Dana, Zděnka a Tomáše a necítil jsem v tom davu tak sám. Highfive a 3 minuty do startu. Dost mi chyběl Tomáš Hanák na startu. Holky z Evropy dvě, prostě nemají takové charisma pohnout davem jako Tomáš, ale změna je život a bylo odstartováno. I když jsem šel z rychlého koridoru dav byl docela hustý a místy jsem předbíhal po patníku. Držel jsem tempo 4:30 a pohyboval jsem se mezi vodiči. na čas 45:00. Až k Mánesu byla trať stejná a ani potom nenastala žádná velká změna, jen směr, ani mně nevadilo otočka na Mánesově mostu, ale kostky na náplavce jsou tradičním zpestřením tohoto závodu. No nebyl všem kostkám konec, po otočce u Nemocnice na Františku a běhu parčíkem do ulic Haštalská, Řásňovkou. Kýho čerta. Jsem se okolím ani kostkama na dlažbě vůbec nekochal. Málo místa na předbíhání, dost se to tu namačkalo. Stínadla se bouří bych charakterizoval tuto část trati, moje kotníky z kostek nebyly vůbec nadšené. Napadlo mně jestli ten kdo navrhoval trať někdy běhá a jestli si trať proběhl. A konečně Václavák a další občerstvovačka, od teď už to šlo vlastně jen z kopce. Zhodnotil jsem stav a zjistil, že síly jsou a můžu mírně zrychlit, ještě otočka na mostě Legií. Apendixy na nahnání km, debilní nápad, ale už jsem to nešetřil. Pobídl jsem jednoho kluka co přešel do běhu a zase se rozklusal a točil jse to k náplavce. Na Náplavce, opět kostky, ale to už jsem je neřešil. Šlápnul jsem do toho a prokousal jsem se k Palackého mostu a potom k cílové bráně. Čas 47:15 na garminech, horší oproti loňsku o minutu dvacet vteřin, ale letos vůbec netrénuju, proto zpětně hodnotím jako ucházející výkon.

Vyzvedl jsem si z TNT auta batoh, které se mezitím přesunuli ze Žluťáků, převlíknul se do suchého a s Dinem jsme zhodnotili naše časy a řešili jsme plán na dovolenou na příští léto, přeběhnout v Italských Alpách tři horské průsmyky. Potom jsem se potkal s Petrem, zhodnotili jsme po chlapsku, že ty kostky v centru byly na ... a šel jsem domů. V tomto ohledu se mi doběh na náplavce líbil, mám to blíž a odpadl, transport přeplněnou tramvají ze Žluťáků. Celkově pohled na tisíce žlutozelených triček na Náplavce byl zajímavý. Když jsem viděl PR fotky musím říct to samé. Ale teď celkové hodnocení. WRP je moje srdcovka a jak známo stará láska nerezaví, dodávám mění se. Až čas ukáže jestli tato změna byla k lepšímu či horšímu a doufám, že se dočkáme příští rok korekce trati. Je škoda, že se běží jen po jednom břehu Vltavy. Takhle je to jen We Run Half Prague. Trať by se dle mně dala natáhnout i na druhý břeh Vltavy a opadly by ty debilní kličky na mostě a v uličkách v Řásnovce. Start v 19:00 je pozitivem, už nebylo vedro a proběhnout si západem slunce Prahou s dalším desetitisícem, běžců je fajn. I rozdílné místo startu a cíle zvládli pořadatelé fajn. Celkově byl slabý online, od registrací až po web. Když teď zadám adresu werunprague.cz, hodí mně to na nějakou produktovou stránku Nike a celkově i během registrací a před závodem běžel web na Nike CMS, což nebyla dobrá volba. V ČR je dostatek software house a agentur, které jsou schopny se o kvalitní webové řešení postarat. SMS s časem mi nepřišla, ale v 0:45 ráno mi přišel email s oficiálním časem. Odkaz na výsledky, ale ouha. Totálně blbne vyhledávání s diakritikou. A mám pocit, že i výsledné pořadí je dle gun time a ne real time. Proto jsem si dal trochu práce a převedl výsledky do Google spreadsheetu, kdyby si chtěl někdo užít trochu toho datového porna.

Přestože mám takový trochu vnitřně rozpůlený pocit, nebylo to tak špatné. Česko je tak malá země, že pro ostrou kritiku u nás není místo, tak moje hodnocení berte jako feedback na další ročník. Změny jsou vždycky nejhorší, když jsou čerstvé. Loni mně štval papírový chip a letos mi už nevadil. Navíc je fajn, že ho nemusím vracet a nehrozí mi pokuta za nevrácení, jako u jiných závodů. Jsem zvědavý na další ročník, změna je konec konců život a co se nevyvíjí upadá. Tak zase za rok, dám si svoji oblíbenou srdcovku a možná zase na nové trati.

pondělí 30. června 2014

Runtour Ostrava!!! Silniční desítka industriálnem.

Nenarodit se v Ostravě a nechodit na praxe do areálu dolu Hlubina, který je součástí Dolní oblasti Vítkovic na první ročník Runtour v Ostravě bych se asi jen těžko přihlásil. Razím pravidlo, že na závod mám cestovat kratší dobu než ho běžet. V tomto případě to chtělo běžet 10 km nad 4 hodiny nebo letět z Prahy vrtulníkem. Nakonec jsem to vyřešil kurzem ve čtvrtek v Ostravské Vivě a když už jsem byl ve městě, šlo to jednoduše vyřešit.

Už jen příjezd do areálu Dolní oblasti Vítkovic ve mně vyvolal spoustu emocí. Areál je ve stavu přerodu do moderního vědecko technologického střediska, které lze využít pro konání kulturních, ale i sportovních akcí jako je právě Runtour. Podchodem ze zastávky Vysoké pece jsem si došel pro číslo. V šatně jsem si jen vyměnil tričko za to fasované, oblečený jsem vyrazil už z domu. Uložil jsem si tašku do šatny a šel jsem hledat Frantu nebo Davida, kteří dorazili z Prahy. David už ve čtvrtek stejným vlakem jako já, potom pokračoval za rodinou a Franta dorazil až v sobotu, přímo na závod. Po chvíli jsem ho našel ve stínu, který na zem vrhalo potrubí a děkoval jsem pořadatelům, že balení obsahuje vodu. Včerejší piva v kombinaci se zelenou se hlásili o svá práva a místo na slunci. Stávku vnitřností jsem úspěšně potlačil proudem vody a čekali jsme až dorazí David s rodinou. Někdy během závodu na 5 km jsme se rozklusali a pak už najednou stáli na startu. Při průchodu koridorem jsem zaslechl nějakou holku jak říká, že nikoho tady nezná. I zželelo se mi této děvy a podal jsem ji ruku. Představil se a řekl, teď už znáš, potom dále pokračoval někam dozadu startovního pole. Na mně nezvyklé místo startu, ale měl jsem jedinou ambici, doběhnout a nepoblít se. Najednou start a jdeme na to.

Cesta byla úzká a tak se pole i když neodpovídalo velikosti We Run Prague sunulo docela pomalu, což nám vyhovovalo. Vodič na 55:00 stál kousek před námi a přišlo nám to jako ideální tempo na běh, když to pivo atd. a předtím pravá noha, kterou mi Pavel dál v pátek u oběda do pořádku. Od Pražského maratonu mi bránila v tréninku a tak jsme postupovali dál a dál. Až mně napadlo říct Davidovi, že budeme po cestě balit holky a dneska nezávodíme. Jedna před námi se zachechtala a tak jsem se zeptal, jestli mám šanci? Něco mi odpověděla, nerozuměl jsem co, ale když jsem ji před cílem dobíhal sliboval jsem, že zavolám. No, ale na FB má status vdaná, tak nevím no. Ale to jsem předběhl. Chvíli se běželo po asfaltu, který přešel na štěrk a to se opakovalo až do cíle. Celý okruh byl dle mně tak něco mezi asfaltovou desítkou a trailem po štěrku a železe. V různém tempu jsem se pohyboval po trati a průběžně jsem hecoval běžce co si zrovna vybírali slabou chvilku. Na Železárenské ulici slunce docela pálilo a i já jsem měl co dělat, hlavně v hlavě, tělo se poddávalo vůli, ale občas jsem si nadával a ptal se proč jsem pil tu zelenou. Pobavil mně běh podchodem pod zastávkou Důl Hlubina. Tudy jsem chodil z tramvaje na praxe a pak když jsme běželi přímo přes místo kde stávali dílny a učebny. Ano stávali, měl jsem husí kůži a slzy v očích. Slzy však za chvíli vysušilo horko nad asfaltem a trochu jsem přidal, abych se dostal pod proud vody z přistaveného hasičského auta. Skvělý nápad pořadatelé. Uf první kolo za mnou a piva a zelená si vybírali svou daň na mé fyzické pohodě. Ale netlačil jsem na pilu tempo pořád nějak pod 6:00 na km, cíl byl doběhnout a nepoblít se. Postupoval jsem dál a koukal se po areálu a užíval si závod na místě, které má jen těžko obdoby. Před 15 Lety bych zde mohl běžet jen s přilbou a maskou, pamatuji na ten smrad z koksovny, který nám občas prošel až do učeben nebo nás vyhnal z přestávky před dílnou zase dovnitř.

7-8 km jsem kapku trpěl, ale když jsem se blížil cíli potkal jsem Davida v protisměru, který mi zahlásil, že Ester je kousek přede mnou. Tak jsem na to šlápnul, abych ji trochu prohnal. Záhy jsem si všiml, že mé tempo se z nějakých 6:00 na km hnulo na 4:30 na km a pádil jsem co to šlo, začal jsem předbíhat lidi před sebou a pořádně jsem se trestal za předchozí prokalený večer. I ráno jsem musel hodit 2 Ostravské záchranáře, abych dorovnal hladinu. Do cíle jsem už, ale vbíhal jako za normálního stavu a hnal se s větrem o závod. I tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Čas 55:15 není můj nejlepší, ale vzhledem ke kocovině by se do nějakých tabulek na přední místa dostat mohl. V cíli jsem si vzal pití a šel si na chvíli lehnout pod cisternu se studenou pitnou vodou, kde jsem se zchladil. Neměl jsem daleko k přehřátí a poblil ... Když jsem se vracel zpět k šatnám musel jsem si sednout u pódia a koukat se na areál. Vybavili se mi vzpomínky na střední školu a všechna místa v okolí, kde jsem se ještě docela nedávno pohyboval. Zase husí kůže a slzy mi vyhrkly do očí a tak jsem si tam pod tím železem chvilku poseděl a pobrečel. Jo, poslední dobou jsem pořád na měkko. Ale co s tím už. Zřejmě jsem jediný běžec na světě s podobným vztahem k tomu místu. A až za dlouho jsem sebral a po cestě k šatně potkal Frantu.  Šli jsme sledovat doprovodný program a tombolu a nikam vážně nikam se mi v tu chvíli nechtělo a ani by to nešlo.

Během bloku Czechturism jsem se dostal na pódium a hrál jsem J.K.Tyla. chtěl jsem Mikuláše Dačického z Heslova, který více odpovídal mému stavu večer před závodem. Nicméně jsem byl ujištěn, že Tyl, pil taky a ne málo. Když čtu jeho stránku na wiki, myslím, že víc smilnil, ale u toho asi taky i pil. Dárkem jsem za vystoupení dostal hlavolam a pak se chtěl Franta podívat na Most. M. Sýkory a dát si Ostravar. Ještě si vyžádal podpis Svěrkoše a Lukeše. I přes mé varování, že je Franta sparťan, ho dostal.  Protože jim sdělil, že si váží každého dobrého hráče. Potom jsme se podívali po centru Ostravy. Pro Frantu šok, nikdo v něm nebyl, ale to už je osud postindustriálních měst v přechodném období. Franta si vyfotil most M. Sýkory, ukázal jsem mu okolí a podal stručný výklad historie města a nejbližšího okolí. Potom jsme našli nejbližší hospodu kde měli Ostravar. Frantovi opravdu zachutnal, ale dalšího už jsme nestihli, museli jsme na vlak.

V Regiojetu si k nám do kupé přisedli Tomáš s Fildou. Filda 5 km za 17:17 a krásné třetí místo, gratuluji. A následně si dali, dle Tomášových slov, výklus na 10 km. Filda za 44:00 a Tomáš za 47:58. Každý říká výklus jinému času, ale dobrý. My třicátníci jsme si s Frantou koupili Veltlínské zelené 2011 a v tomto duchu jsme pokračovali až do Prahy. A dále bych nerozebíral, co se dělo. Neb co se stane v Ostravě a Regiojetu by tam taky mělo zůstat.

Bylo to můj první závod seriálu Runtour, který je jiný než We Run Prague, který běhám, ale něco mezi trailem a silniční desítkou. Udělat závod v dolní oblasti Vítkovic byl geniální nápad. To místo je unikátní a dělá unikátním i cokoli co v tom areálu děje. Nevadilo mi ani běžet dvě kolečka po stejné trase. Velmi se mi líbí i medaile, které Runtour vydává letos poprvé ve své historii. Medaile z každého závodu má v sobě vyrytu dominantu města, kde se zrovna závod konal. Bomba. A rozhodně to letos nebude můj poslední závod ze seriálu. Koupil jsem zároveň s číslem do Ostravy i číslo do Prahy, a zvažuji i trať v Liberci. Pokud pojedu vlakem s Frantou je o zábavu postaráno. Kdo se k nám přidá? :)

úterý 3. června 2014

Spartan Race Sprint. A pochopíš až ve sprše. AROO! AROO! AROO!

  • 5+ km
  • 15+ překážek 
  • Čas závodníka: Závisí na kondici.
  • Věk: 15-99
  • Poznámky: Když nevíš do čeho lezeš, je to tak lepší.
Zaplatili jsme startovné a dohodli se kdo s kým a kdy vyrazí z Prahy. V neděli 1.6.2014 jsme vyrazili do Liberce. Nějaké zprávy o tom co nás čeká jsme zachytili předem. Jako, že v blátě nám můžou zůstat boty a na ostnatém drátu zase triko a do sprchy si máme vzít žabky. Koukl jsem taky na nějaké videa z Bořetic a říkal jsem si, že trať je bahnitá, protože je po dešti. Chyba v úsudku.

Krásný slunečný den, ani ne moc teplo, ani ne moc zima. V 10:00 jsme dorazili do Libereckého, Areálu Vesec. V pohodě jsme zaparkovali, rozdal jsem reversy všem, co je zapomněli a pomohl je vyplnit. Potom jsme pokračovali 1,5 km pěšky, dál do areálu k registraci. Připevnit čip, bágl do šatny, za kterou jsme zaplatili 25,- Kč v drobných. Jako kdyby už nemohli zdražit startovné o 25,- Kč? Fakt radost hledat v peněžence drobné. Naše startovní vlna byla v 11:30 a měli jsme ještě 40 minut, které jsme strávili sledováním doprovodného programu a vyhlášením výsledků elitní kategorie(čti zevling). Tam jsem zjistil, že nejrychlejší čas vítěze elitní kategorie mužů, je pod 40 minut a začalo mně zajímat za kolik bych to dal, kdybych běžel sám. Na vysvětlenou, rozhodli jsme se běžet jako tým, pomáhat si, čekat na posledního a povzbuzovat se.

10 minut před startem, přesun do koridoru. Krátká  rozcvička, kterou organizoval moderátor z pódia a už to jelo z kopce. Kecám, prvních 500 metrů se běželo do kopce a prudkého. Takže pomaloučku pomalu a stejně tu byl hlouček závodníků, který trať ucpal. Po chvíli seběh a dorazili jsme k první překážce, přeskok balíků ze slámy. Hej, je jasné, že nás nesestřelí hned na startu, protože by se hodně lidí vrátilo. Na zahřátí ok a pak dál k druhé, běh přes pneumatiky a nějaké to mini bahýnko. Pořád nás nechtějí vyděsit. Až za chvíli jsme dorazili k bahýnku, které je bahýnko a dělá tuhle akci, jak to jen popsat? Bahnitou! Smrdělo to jako kravský hnůj, to fakt nemusím, až se mi zvedal kufr, ale zvracení jsem překonal a už jsem se brodil bahnem a tahal kamarády. Markéta ztratila botu a musela ji lovit. Těžší bylo ji nasadit. Dál studeným potokem a zase bahýnko a zase lovení kamarádů a spoluběžců. Holky zapadají do bláta, tak hluboko, že je úplně jedno kam jim musíte sáhnout, aby jste je vytáhli ven. ;) Fajn závod tohle, musím to podnikat častěji. :) A zase lesíkem až k dvou metrové zdi, kterou zdolávám po vojensku. Nahoře, přetočit hlavou dolů a přehodit nohy, zatímco se držím zdi. O zbytek se postará gravitace, akorát zezadu to vypadá děsivě. Jak jsem se dověděl od Káti, která se přišla ujistit, že jsem ok. Holky mají na zdi stupačky na nohy. Prý rovnoprávnost. :D Počkat na posledního a běžíme zase dál lesíkem k překážce, provazová síť. Vylézt do tří metrů po provazové síti a zase dolů. Uvědomil jsem si, že mě tohle baví. Zase kousek lesíkem a překážka přeskoč, podlez, proskoč. Tři odpočinkové zdi. Trochu nuda, okolí hezké. ;) Menší seběh a jsme u ostnatého drátu.

Tady pro mně teprve začal Spartan Race. Tohle bahnění jsem si náramně užil. Asi 30 metrů plazení do kopce ve smradlavém blátě. A vím, že není úplně normální si tohle užívat. :) Nahoře počkat na ostatní, povzbuzovat a jdeme dál k malému tunelu, kde se běžkyně přede mnou zahákla vlasy do zavíracího špendlíku z čísla, které tam někdo strhnul o síť. Odháknout a leze se dál, po čtyřech v předklonu dál. U tohohle závodu se často bez cizí pomoci neobejdete. Za tunelem následuje šplh. Nejdřív do bazénku s vodou, teď už bahýnkem light až po pás a potom vyšplhat po mokrém laně a zazvonit na zvonek. Chvíli mi to trvá, ale zvoním a dolů. Koukám, že kdo to nevyšplhá musí dělat Angličáky. David si zrovna užívá péči jedné dobrovolnic, které mu dává pěkně sežrat, že nevyšplhal.

Jako bych ji viděl v kožených kozačkách, v korzetu a s důtkami. Asi se podívám po Slovenských BDSM salónech. :D Jen nevím co si o ní představuje David. Další překážka je ručkování po trubkách. Je to víc technické a o mrštnosti než o síle. Skočil jsem nahoru a vzal jsem to levá, pravá a už jsem za překážkou. Počkat na ty co dělají angličáky. Aha, až teď jsem si uvědomil, že je tu nějaký trest za nesplnění na překážce. Hm, abych se snažil, fakt nechci dělat angličáky!!! Už jsme všichni a běžíme pomalu dál, až na 2 zrádce, kteří i přes dohodu, že běžíme jako tým prchli. Jejich jména nebudu zmiňovat neb mi za to nestojí zmáčknutí klávesy. Dorazili jsme po úseku v bahně k hromadě štěrku, kde jsme holýma rukama nahrabali do kýblu štěrk, chtěl jsem použít kbelíky, ale to nám nepovolili, a s kbelíkem na rameni jsme absolvovali malé kolečko v terénu, cca 60 metrů. Všiml jsem si, že tu leží kluk s křečí, kterému pomáhal dobrovolník, tak jsem mu tu křeč promasíroval a poradil jak běžet ať ho to nebolí. Tuším, že jsem ho viděl na další překážce, což byla skála asi 10 m vysoká, po které jsme lezli po laně, jak ho chytila znovu, ale to už byl asi 3 metry nad zemí a já kus za překážkou. To jsem mu nezáviděl, došlo mi, že na křeče vůbec netrpím, ani u maratonu jsem ji neměl.

Doběhli jsme k dřevěné stěně, kterou jsme zdolávali po chytech a nesměli spadnout, ani se držet za vrchní část. Prošel jsem a na konci jsem si zazvonil. Zase dál, únava už se trochu projevuje i na mně, ale utíkáme se Šimonem ke skluzavce, kde na nás křičí dobrovolníci, "rozběhněte to naplno a skočte, je to lepší!" Šimon skočil, ale nějak se po cestě otočil a pokračoval hlavou napřed a po zádech, až později řekl, že když přestal cítit skluzavku pod zadkem, nadechl se a zavřel oči. Když se vynořil a otevřel je, viděl moje nohy jak letí do jeho obličeje, a rychle uskočil. Já to vpálil v plné rychlosti za ním a jen jsem viděl jak se otáčí a pak jak mířím nohama do jeho obličeje, až šplouch. O kousek, ale netrefil jsem ho. Zbytek bazénku kraulem, voda je na začátek června teplá. :D Tuhle překážku si užili všichni. Odteď není méně a více špinavých. Jen mokrých a špinavých.

Když fouká vítr, je trochu zima, ale po louce už je to do cíle kousek. Teď máme šikmou plošinu, s provazem. Na konci se musíte přehoupnout a je to ok. Pokud ovšem nesklouznete zpět do bazénku a to občas bolí. Markét někdy poví. Už jen zvedání pytlů přes kladku. Zde si dovoluji cenzuru sprostých výrazů. Pytel má 35 kg, já 62 kg. Vidím Martina jak se s tím pere. Váží asi ještě méně než já. Jde to, ale fakt pomalu, nakonec volím taktiku vyručkovat po laně a potom si lehnout. Pytel dostanu až nahoru a opět bez penalizace. Už nám chybí jen oštěp, ale s Danem si říkáme, že tam budeme skákat všichni. A tak se taky stalo. Doufal jsem, že máme víc hodů, protože oštěp držím v ruce poprvé v životě. Figurínu sice zasáhnu, ale jen bokem a to nestačí. Tím bych Peršana akorát nasral, ne zabil. Oštěp má navíc zůstat zaražený v terči. Hm, tak 30 angličáků a došlo i na mně. Pěkně poctivě. Někdo to flákal, když se pořadatelé nedívali. Nechápu, proč sem lezou? Aby podváděli nebo překonali sama sebe? Je to za mnou a utíkáme do cíle, skok přes oheň a je to za námi. V cíli jsme dostali medaili a finisherské triko. Teď už si můžeme dát sprchu a převlíknout se do suchého a čistého. Dva kluci se převlékali vedle a jsou už po sprše. Prý nám ji nezávidí, protože sprcha je horší než celý závod. Fakt nevím co myslí tím, že je to poslední překážka.


Tak jo pochopil jsem. Voda je studená a teče z hadic, kde se neustále 30+ lidí umývá. Ale jak pravil Dan, "po 10 minutách, přestaneš cítit tělo, a dál už je to v pohodě." Oficiální motto závodu je "a pochopíš v cíli." Navrhuji změnu na "pochopíš ve sprše." Omyl jsem se z nejhoršího, šeškrábal trochu bláta a zbytek opadá po cestě nebo domů. Převlíknout, pivo a něco k jídlu. Společné foto v suchém a samozřejmě sdílení zážitků.

Předem jsem nevěděl do čeho vlastně lezu a nakonec jsem to dal, i s ostatníma a ještě jsem si to náramně užil, asi by mě to v armádě bavilo. Prostě MEGA!!! Hromada fotek, bláta v pračce a zase vědomí, že zvládnu něco víc než jsem čekal. Dneska jsem šel v tričku Spartan Race Finisher a potkal jsem poslíčka se stejným tričkem. Jo ten pohled, "a pochopíš v cíli nebo sprše", to už je jedno. Koukal jsem na další videa a články, a až dneska jsem jak je rozšířené je tohle hnutí po světě. ;)

Na závěr. Organizace na místě výborná, tam nebylo co vytknout. Až na tu šatnu, ale pro jednou to přežiju. Bohužel to nemůžu říct o webu a komunikaci před závodem. Registrační email, dík triviální chybě padal členům týmu do spamu. Slova kapitálkou a už to je ve spamu. Doporučil bych pro příští rok nějaký validátor. Akorát jsem měl více práce s komunikací v týmu. A když jsem volal na info linku závodu, dozvěděl jsem se, že zde informace nepodávají, a musím volat na jinou "infolinku". Přitom stačí líp vyškolit personál. A zlepšit web. Celkově je moc složitý nejen pro BFU, běžný Franta Uživatel. Emaily měli kapku nepřehledné texty a vlastně nikdo z týmu pořádně nevěděl kde co a jak. Výsledky jsem našel na stránkách partnera a jen díky komentáři na FB. Ze Spartan Race mi přišel email, až po pár dnech, kde mně odkázali na stránku partnera, který zajišťoval časomíru a tam jsem proklikal k výsledkům, které jsem už znal. Milí organizátoři to je feedback pro další závody, ne kritika. Jinak jsem si Sprint užil a organizace na místě byla perfektní. Děkuji a už šilhám po Trifecta tribe. To je medaile pro všechny co dokončí Spartan Race Sprint (5 km + 15 překážek), Super (13 km + 21 překážek) a Beast (20 km + 26 překážek).

Přikládám ještě video borce, který si zaslouží AROO! AROO! AROO! Víc než kdokoli jiný.

sobota 24. května 2014

Vltavarun 2014 aneb Hood to Coast po Česku

Vltavarun 2014 aneb Hood to coast po Česku


Znal jsem jedno chlápka v El Pasu, jednou se svléknul a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ho ptal, proč. "No a?" Řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad. Z filmu "Sedm Statečných"

1. Etapa Kvilda- Bučina rozcestí

Délka: 9,2 km, Náročnost: 1-2, Stoupání: 295m, Klesání: 191m, Povrch: Asfalt, šotolina

A přesně tohle se mi honilo hlavou když jsem se v sobotu 17.5. v 8:30 ráno postavil na start první etapy 350 km dlouhého štafetového závodu 12-ti členných družstev Vltavarun. Teplota 4°C, hustý déšť. K ideálu daleko, ale co už s tím. Tři, dva jedna start a běžím. Tentokrát je to pro mne jiné, běžím první z dvanácti a jsem kapitán týmu. Pro mně začal závod už před dvěma měsíci, kdy jsme s Terezkou, začali dávat dohromady tým, vybírat startovné, hledat ubytování, zajišťovat auta, sehnat náhradníka za zraněného běžce atd. Opravdu jsem byl rád, že jsem se konečně po vší "administrativě" na trati, a můžu běžet. Na prvním km koukám na Garminy a zarazilo mně tempo 4:18 na km. Prrrr! Zpomal, ať neutavíš motor hned na startu. Nechal jsem ostatní běžet dle svého a pokračoval jsem tempem 5:00 na kilák do kopce. A taky protože se mi začalo bouřit presso, které jsem si dal na v Penzionu Pohoda na Kvildě, ono ani ta večeře před startem nebyla nic moc. Vypadala dobře, ale šlehačka z plechovky to zabila. Pohleirch by zuřil. Nejen z důvodu bouřícího se žaludku jsem byl rád za ubytování v Hotelu Modrava.
Když jsem probíhal kolem pramenu Vltavy, chtělo se mi to presso vrhnout, ale znečištění pramene Vltavy jsem považoval za svatokrádež a proto jsem se rozhodl poponést náklad ještě o kousek dál. Přes hustou oblačnost jsem toho z krás Šumavy neviděl mnoho, ale i tak měl tento úsek co nabídnout. Z krajinného kochání mně vytrhlo až klesání, kdy jsem se začal těšit na krásný sběh, ale šlo jen o 80 metrů, kdy se po zatáčce do leva trať prudce zvedla a mně napadlo, že dle propozic toto rozhodně není náročnost 1-2, s vyjímkou startu jsem běžel už 6 km do kopce a vrchol pořád nikde. Až když trať zamířila dolů a mohl jsem pustit sprint z kopce až na předávku, kde jsem štafetový pásek předal Markétě a nechal jsem se shuttlebussem odvézt až na další předávku. V Penzionu Polka si dávám čaj a suším hadry.
 Následují další přesuny a předávky až na 6 úsek, kde jsme se potkali s naší druhou částí a předali první dojmy a postřehy pro další pokračování v závodu. Teď to bylo na druhém autě nám začal přesun do Zátoně, s obědem v Českém Krumlově.







2. Etapa Zátoň - Český Krumlov

Délka: 10,9 km, Náročnost: 3-4, Stoupání: 299m, Klesání: 333m, Povrch: Asfalt, zpevněná cesta, polní cesta

Hustý déšť mně nepotěšil ani nezahřál, ale to už si Honza sprintem klestil cestu na předávku  a dával mi štafetu. Nitka na něm nebyla suchá, a já se prokousával první metry druhé etapy do kopce, který nebyl nejmenší. Byl jsem rád když jsem se dostal nahoru na rovinatější část a následný přeběh přes louku, kde jsem si užil terénu a potůčků a loužiček. Déšt už mně neštval a v duchu jsem si zpíval od Hložka a Kotvalda, "V pohodě, po kotníky ve vodě". Ale jen do chvíle sběhu, kdy jsem protáhl krok a pravou nohou mi projela ostrá bolest od achilovky až po stehno a musel jsem se na chvíli zastavit. Hlavou mi problesklo kdo všechno bude muset běžet etapu navíc, když to nedolezu a přešel jsem co nejrychleji do běhu. Šlo to, ale dřelo to. Při odrazu jsem nemohl nohu natáhnout a naplno se odrazit. Bylo to znát na tempu protože i z prudkého kopce do Krumlova jsem se sotva dostal na tempo pod 5:00 na km a to bylo málo. Umím rychleji i po rovince. Krumlovem jsem se pohyboval za hustého deště a musel dávat pozor v zatáčkách na kočičích hlavách, uklouznout zde by bylo stejné jako skočit holým zadkem na obří struhadlo. Pro nechápavé, hodně by to bolelo. Když jsem proběhl pod hradem uviděl jsem už předávku a sprintem, co mi pravá dovolila předal pásku Markétě. Chodit se s tím dá, běžet taky. Přece to nevzdám.

V autě, které jsme už solidně zasquotovali, převlíknout do suchého, protože ze mně leje a jsem rád, že jsem si v "Nike autě" na Kvildě půjčil freečka. Moje lunary jsou úplně mokré. Ve Zlaté koruně jsme naložili Markétu a pohybovali jsme se nočními etapami k Budějovicím, kde jak známo by chtěl žít každý. Já teda ne, aby bylo jasno. Po půlnoci předáváme druhému autu. Penzión Pelikán v Purkavcích má otevřeno a dokonce i vaří. Posílám do dolů presso, smažák, brambory a tatarku. Martin si dal zmrzlinový pohár. Proč ne, je teprve chvíli po půlnoci. Nejvíc mně rozsekala Ester, která vytáhla fén a začala si v restauraci uprostřed noci fénovat vlasy. Po chvíli se přidala Markéta a nakonec přišel kluk z jiného týmu. jestli ho nemůže půjčit jeho kamarádce. No, pánové. Nemusíte mít prachy a svaly. Někdy stačí sehnat uprostřed noci dámě fén a získáte cenné body. Sbíráme se a ve sportovní hale v Týně nad Vltavou, za odměnu teplá sprcha. V obrovité hale chvíle spánku.



3. Etapa Kostelec nad Vltavou - Klučenice

Délka: 9,1 km, Náročnost: 3-4, Stoupání 164m, Klesání 183m, Povrch: Asfalt, lesní cesta, lesní pěšina

Vrrr, Vrrr. Mám pocit, že jsem spal jen 5 minut, ale hodiny mně uklidňují, bylo to celých 45 minut. Vstát a přesunout se do Kostelce nad Vltavou. Moje poslední etapa se blíží, většina oblečení mokrá, ale přestalo pršet. Teplota kolem 10°C je proti předchozímu dni příjemná a hlavně už neprší. Na sebe kraťasy, nejmenší mokrou část oděvu vhodnou pro běh. A čekání na Honzu v rozhovoru s místními hasiči, kteří plnili nejen zde, ale podél celé trati funkci dobrovolných organizátorů a časoměřičů. Klobouk dolů a velké díky kluci a holky. Stát celou noc na dešti v zimě a jen za tričko! Díky. Najednou se za dodávkou objeví Honza, který mi vrazil pásku a já se vydávám na trať. Za vesnicí kouknu na Garminy, tempo 4:28 na kilometr. Pravá trochu bolí, ale dá se to vydržet, i tak radši zpomaluji, musím upravit techniku a neodrážet se přes spičku pravé. Což mně štve, jsem lehký a špičkou se mi běhá nejsnáze. Cesta se rychle změnila z asfaltu na měkký podklad, skoro až písek a je to velmi příjemné, pravá může víc zabrat. Nádherný výhled do krajiny na boží muka a krásná stavení uprostřed polí. Přede mnou 2 běžci,ty dám. V prudkém padáku z kopce je dávám.
 Jednoho je mi líto, protože znatelně kulhá a bylo vidět, že se do konce pořádně protrápí. Po loňských Tatrách přesně vím jak mu je. Když se něco podělá u závodu typu Runczech, Runtour, prostě to vzdáte a docíle se dá dojet MHD, ale u závodu tohoto typu jste jeden z 12. Jste člen štafety a úspěch celého týmu závisí na úspěchu všech. Selže jeden a snažení celého týmu jde do kytek. Po sběhu následuje prudké otočení doprava a skok přes koryto potoka, podél říčky malebným pohádkovým lesíkem. To mně nakoplo totálně a ťapičky ťapaly jako o život. Skákal jsem po kamenech a točitých cestičkách, z kopce i do kopce, nádherným údolím. Musím si koupit trailové boty a víc běhat crossy. Přestal jsem i cítit bolest v pravé noze a běžel jsem až za hranou. Všechnu energii do běhu, žádná rezerva. I kdybych měl na trati padnout, povinnost kapitána splním. Do cíle etapy dobíhám v sprintem do kopce s výrazem divé zvěře, štvané lovci. Pásku Markétě, ale nejsem ani trochu v klidu. Poslední úsek mně nabudil tak, že ještě další 2 hodiny skáču jako jehla na šicím stroji. Po dvou hodinách se konečně uklidňuji, a následně předáváme druhému autu. Máme to za sebou.
Přesouváme se do Braníka, kde už nás čekají v cíli kamarádi a rodiny. Dávám si pivo a pak další a ještě jedno. Přes WhatsApp se dovídám, kdo je ještě na trati a kdy asi doběhne Honza do prostoru cíle. Chystáme se na posledních společných 50 metrů, jdu Honzovi víc naproti, abych mu ulehčil poslední část cesty, už ho vidím, sype to pěkně z ostra. Dobíháme ostatní a pak už jen sprint do cíle a je to za námi. Všichni jsme v cíli a objímáme se, potom společné foto na bedně a medaile. "Zase mám slzy v očích", říkám Pepovi. Odpovídá, že to k tomu patří.



Loni jsem si dal Od Tatier k Dunaju a letos Vltavarun. Nejde jinak než porovnat oba závody. Organizátoři se vytáhli a nasadili laťku pořádně vysoko. Značení trati na výbornou. Lepší než v Tatrách. Komunikace přes SMS, během závodu o strženém značení a dalších problémech, na výbornou. Organizace a komunikace během závodu, na výbornou. Opět lepší než v Tatrách. I když oba závody kopírují stejný model, Hood to Coat Relay jsou oba jiné. Charakter udává mimo jiné i krajina, která je u nás i na Slovensku jiná. V Tatrách jsme měli náročné etapy na začátku a k Bratislavě jsme se posouvali už po rovině. Na Vltavě nám pořadatelé přichystali spoustu překvapení a kdekoliv byl podél Vltavy kopec, hnali nás na něj. Tady nebyly lehké a těžké etapy, ale těžké a ještě těžší, ale tak to má být. Je to přece extrémní štafeta družstev. Extrémní je i to, že trávíte 2 dny mimo svoji komfortní zónu. Není to jako běhat s Runczech nebo Runtour, kde si odběhnete závod, převlečete se do suchého a MHDéčkem si dojede s kamarády na pivko. Když neběžíte pomáháte ostatním členům týmu. Komunikujete s druhým autem. Děláte navigátora řidiči a především se sdružujete. Jste 2 dny zavřeni v malé dodávce a třeba při vyzouvání se seznámíte lépe než by jste si přáli. Zjistíte hodně o sobě i o lidech co běží s vámi. Spíte pár desítek minut nebo pár hodin když máte štěstí. Ale tohle vše a spousta dalších věcí, jsou tím co tento typ závodu dělá jiným vyjímečným, až magicky přitažlivým. Běhání je tady kolektivní sport, už neběžíte sami. Budu parafrázovat Zátopkovo rčení. "Chcete něco vyhrát? Běžte 100 m. Chcete něco zažít? Běžte maraton." Za sebe dodám. Běžte příští rok Vltavarun, pak pochopíte jak je to jiné od běhání běžeckých sólo závodů v komfortní zóně.

Z leva Martin, Jirka, Já, Pepa, Honza, Pavel, Martin(krasoň), Markéta, Ester, Terezka,Kačka, Martin

pondělí 12. května 2014

Dokončit první maraton: Hotovo


  • 42,195 km
  • 28 km rozběhat kamaráda co to chtěl vzdát.
  • 38 km zavolat sanitku italskému běžci, který ležel u nohou českého policisty.
  • 40 km dostat ráno bilboardem do hlavy.
  • 42 km a proběhnout Pařížskou do cíle? Pocit, který nelze popsat. 

A vlastně jsem ani běžet nechtěl, asi 2 měsíce zpět jsem se rozhodl, že poběžím jen Vltava run a maraton si nechám na jindy. Ale když jsem se minulý týden prošel po skle na Prague International Barefoot running Day IBRD 2014 bylo rozhodnuto. Petr Slavík, nemohl běžet a odkoupil jsem od něj číslo, opět. Konec konců, Slavík jako Slavík.

Cíl: Doběhnout do cíle ideálně pod 5 hodin. Bonus doběhnout pod 4:30. Science and fiction doběhnout pod 4:00.

Ráno jsem se ani trochu necítil jako, že bych měl běžet svůj první maraton. Pocity jako při normálním dni. Na zastávce jsem potkal sousedku, Katku, která taky běhá a do dneška jsem ji jen vídal z okna když běžela kolem. Kecali jsme celou cestu až na Václavák. Tam jsem měl schůzku s Vendy, Dinem, a Petrou, viz. společné foto. Popřát, plácnout a šup do koridorů. Nakonec jsem str hnul nálepku ze svého pečlivě padělaného čísla, malá tradice když kupuji od Petra a šel do posledního koridoru s Vendy. Vůbec se mi nechtělo hnát se na hraně, příští týden mně čeká Vltavarun. Pocity? Stále jsem nevěřil, že běžím, ale začal jsem si užívat atmosféru. Ale s tóny Vltavy mi naběhla husina jak prase. To byly hřebíky jak prase a v podstatě mně neopustila po celou trasu. Než jsem se z posledního dostal na start uběhlo krásných 12 minut, plných vzrušení a očekávání. Jen krátce po startu, jsem musel znovu na WC. U Úřadu vlády, do křoví. Nejlepší místo. ;)

V podstatě vše běželo dobře až do 28 km, až na malou přeháňku v Nuslích a protivítr 15m/s v nárazech, kde jsem na 28 km viděl Zdenka, který seděl u trati a vypadal, že už nejde ani o krok dál. Měl krizi od půlky a chtěl to vzdát a tak jsem s ním pokračoval kousek pěšky, když nastartoval a po chvíli se dal znovu do běhu. Když jsme šli pěšky míjel nás Miloš Škorpil a určitě si myslel něco o mladících co to zase přepálili. :D Ale to zajímavé, aspoň pro mně se teprve mělo začít dít. Zdenek pokračoval dál s vodičem na 4:30 a mně začala bolet levá noha v kotníku, až doma jsem si uvědomil, že jsem se v týdnu nakopnul o železnou část postele a musel jsem zpomalit a to citelně. Ale pořád jsem měl velký náskok. Než jsem zastavil se Zdenkem běžel jsem na čas pod 4:30, ale i taková maličkost se projeví, když běžíte 42 km. Pokračoval jsem volným tempem až na Rohanské nábřeží, kde jsem si vzal na občerstvovačce houbičku a dal se do boje s protivětrem a levou nohou.

Po 500 metrech jsem si všiml stojícího policisty a za ním na zemi ležícího běžce. Napadlo mně, že ho hlídá než dorazí sanitka, to asi všechny běžce a pro jistotu jsem zastavil a dal běžci svoji houbičku, ať se omývá. Byl to italský běžec a ihned ji začal cucat, z toho jsem usoudil, že je dehydrovaný, ale policista mne ujišťoval, že si zde jen lehl a odpočívá. TO mu prý italský běžec tvrdil než ulehl. Ujistil jsem policistu, že toto rozhodně není normální stav a už vůbec ne na 38 km maratonu. Zavolal běžci sanitku a začal se o něj konečně zajímat. Škoda, že nemám jeho služební číslo. Ale stál cca 500m za občerstvovací stanicí na 38 km, kdyby to chtěl někdo řešit služebně. Chvíli jsem si popovídal s Italem a pokračoval jsem nejméně oblíbenou částí tratě. Rovinou po Rohanském.

U poslední občerstvovačky jsem si dal ionťák a banán. Vyhazoval jsem kelímek do velikého koše s billboardem KOMWAG, když ho vítr obrátil přímo na mně. Díky za Bujinkan, pády se pořád hodí. Ihned jsem šel instinktivně k zemi a dostal jsem jen slabou ránu do hlavy a neodřel si kolena. Při stavění na nohy jsem navíc uklouzl na slupce od pomeranče. :D Jestli je tohle to naběhnutí do zdi, bylo pořádné.

Těšnovský tunel byl vybaven oproti půlce několika reproduktory, které dál nesly zvuk hlasu moderátora a hudbu ze stánku. Totálně blbý nápad!!! Když jsme to běželi poprvé, ještě to šlo, ale na 40 km? Ani náhodou. Feedback pořadatelům na příští rok. Jinak běžím jinudy. Postupně jsem se pomalu dopravoval až k Pařížské, kde jsem si uvědomil, že už jsem vlastně v cílí a dostal jsem to co mi vždy. Energii. Najednou jsem neměl tuhé nohy, nebolela mně levá noha a letěl jsem lehce jako pták Pařížskou ulicí a mával a mával všem kolem, kteří nás vydatně povzbuzovali. Maratonci chápou, prostě bomba. V cíli jsem si na Staromáku zařval od radosti s rukama nad hlavou, tak nahlas, že se na mně obrátili všechny objektivy v okruhu 30 metrů a pak cílová brána. A konec. Dokončil jsem svůj první maraton. Zapomněl jsem si vypnout Garminy, ale oficiálně, 4:54:08. Vzhledem k záchranným operacím na trati a billboardu, jsem spokojen a nelituji ani vteřiny závodu.

Medaili mi dal Franta, který dobrovolničil. Mimochodem díky všem dobrovolníkům, bylo vás kolem 1300 a na vás ten závod stojí. Od Franty jsem se dověděl, že dokončil i Zdenek. Byl jsem rád, že doběhl a nevzdal.

Po cestě jsem potkal Verču, a pokračoval jsem s ní pro věci a převlíknout se. Chvilka odpočinku ve fatboy a potom polívka, Verčou v pizzerce a domů.

Nejlepší reakce na medaili. Byla Štěpánova. "Jéééé, to je wolskwagen." No, děti nemají představu co je běžet 42 km. Ale rozesmál mně.

Dneska jsme jeli se Štěpánem do školy. V metru jsem viděl pár lidí jejichž chůze byla podobná mojí. Přeháním, ale tak strašné to není. Jen puchýř na levé a jinak se bolest dá snést. Už jsem cvičil a jdu vyklusat i přes neutichající vítr. Ale občas cítím, když udělám určitý pohyb.

Shrnutí nebo závěr jak chcete: Bomba!!! stačí si jen vzpomenout na doběh Pařížskou a mám slzy v očích a husinu jak prase. Maraton prověří vaše schopnosti úplně do detailu a záleží i na maličkostech jako kopnutí do postele. Dokonalost není maličkost, ale z maličkostí se skládá. Maraton není maličkost, ale úspěšné dokončení maratonu se na maličkostech zakládá. Dodržovat tréninkový program, posilovat středové svaly, mít na mysli váš cíl, zavodnit se atd a hlavně se u toho nezničit. Jsem šťastný a mám zase na chvíli klid než si vezmu další bod z mého seznamu snů. Co to bude? Dokončit triatlon? Potápět se se žraloky? Nebo konečně dostudovat? Nevím, ale zase něco náročného a dlouhého. Brát si malé cíle mně nebaví.

středa 9. dubna 2014

Sportisimo Prague 1/2 maraton 2014

To byly zase silácké kecy, že letos budu běhat jen závody od 30 kilometrů a víc, s vyjímkou We Run Prague 2014 samozřejmě. Ale o víkendu jsem si dal Pražský půlmaraton. Sice jen, protože si Petr zranil koleno a nemohl běžet. Jinak bych doma odpočíval a potil bacil z těla. Protože ještě ve středu jsem ležel jak placka v posteli a došel sotva do kuchyně a cesta do školy byla jako výprava na severní pól, natož běžet půlku. Dokonce jsem si překládal schůzky až na další týden, protože jsem se vůbec necítil, ale když mi ve čtvrtek dopoledne napsal Petr, že to nedá a jestli chci číslo na půlku, najednou se mi udělalo zázračně dobře a řekl jsem jo, jdu do toho! Prostě nastavení v hlavě. Vstávej sokolíku, v sobotu běžíš půlku a už to bylo!

V pátek jsem si od Petra převzal číslo, které bylo na jeho jméno, ale co už, pták jako pták a už jsem si to štrádoval domů s taškou a baťůžkem. Mimochodem mám pocit, že jsou rok od roku menší. Ještě jsem cítil kapku bacil v tělě, ale plán pod 1:50 se mi zdál reálný a jen kdyby to šlo mega dobře tak pod 1:40 nebo aspon co nejblíž 1:40. Taktika? Chytit se vodiče na 1:40 a držet se ho co nejdéle. Když to nepůjde tak v poklidu doklusat do cíle. Nejlepší letošní tréninkový čas ukazoval 1:42 ne naplno a věděl jsem, že pokud se něco mega nepodělá dám si oficiálně osobák. V tréninku se to prej nepočítá i když to měří GPSka. :P

V pátek večer jsem si nedal víno a cigárko, ne že bych měl chuť a v sobotu ráno jsem si přivstal a začal se chystat. Pořád jsem si říkal, že je to jen další půlka(třetí v pořadí) a že už mně nic nemůže překvapit. Oblíkl jsem si kraťasy a tričko, navrch bundu, sbalil si náplasti, suché oblečení, pár drobností, vodu a šup na autobus. Hned na zastávce jsem potkal prvního běžce, mávli jsme si na pozdrav. Běhání spojuje. Kdyby jsme se potkali v týdnu v obleku ani na sebe nemrknem. :) V metru už bylo běžců víc a opět jsme se zdravili neznaje jeden druhého. Poznávací znamení sportovní oblečení, běžecké boty a oči svítící jak vánoční stromeček. Tím taky skončil můj ledový klid frajera, kterého nic nerozhodí, protože už přece běží třetí půlku. :D A dostala mně předzávodní atmosféra ne nepodobná tomu jako když se zamilujete. To taky lítáte nahoru a dolu a chvíli máte v bříše pocit jako na zvracení a po tělu se rozlévá pocit tepla, který střídá husina jako prase. BTW a to jsem ještě nevyběhl.

Na Staroměstskou jsem dorazil krátce po 10:30 a než jsem vyfáral z ďury na povrch chvíli to zabralo. Fronta jak na banány za totáče. Sraz s bandou z Nike tréninků jsem ale stihl.
Skupinové foto před Sportisimo 1/2Maraton Praha by http://novtom.cz/
Skupinové foto před Sportisimo 1/2Maraton Praha by http://novtom.cz/
Společné foto, popřát si štěstí a jdem do šaten. Po uložení věcí jsem zjistil jak bylo fajn strávit chvíli ráno s photoshopem a tiskárnou, pří úpraě startovního čísla. Petr měl koridor "Jé", ale můj čas odpovídal ta asi tak "Déčku". U koridorů stál sekuriťák, který vracel běžce s pomalejšími čísly k jejich koridorům. Normálně bych si číslo nepadělal, ale když Runzcech neumí udělat triviální změnu v databázi, třeba i za mírný poplatek, tak pokud jste se týden před závodem zranili nebo vám prostě vypadlo hlídání máte smůlu. Zaplať a běž jinak nás dál neotravuj se to dá. Jinak jsem na organizaci nenašel nic závadného. Zkrátka když to děláte po X-té,  už vám to jde.

Chvíli jsme vyhlížel vodiče zatímco jsem se zahříval. Na poslední chvíli jsem se přesunul k vodiči na 1:40 o koridor zpět, zapomněl jsem se ho zeptat na jméno a už tu byl start a Vltava. Zahákl jsem se za vodiče a držel se a obíhal pomalejší štafetové běžce. První 3 km tlačenka jako vždy, ale co s tím nadělám. Když chcete běžet Pražskou půlku a mít kolem sebe místo musíte ji dát pod 1:30. Jinak to prostě nejde. :D Ten dav není příjemný, ale to už k závodům této velikosti patří. Jedinou nepříjemnost jsem zaznamenal asi na 7 km, když mi zkřížil cestu běžec, který špatně odhadl, to že zrovna stáčím lehce doleva a délku mého kroku.  Naštěstí se mi nic nestalo a když jsem mu pomáhal na nohy omlouval jsem se mu. Fakt jsem to nestihl vybrat. Sice řval, že má jít do ... protože nejsme na závodech, ale na hlavu nespadl určitě, otřes mozku proto vylučuji. Ale chápu, ego bolí víc než ruka v jistých situacích. Fakt promiň, ale nebylo to naschvál.

Momentka ze závodu by http://novtom.cz/
Momentka ze závodu by http://novtom.cz/
Vodiče jsem se držel až na 13tý kilometr, kdy se mi chtělo na WC tak moc, že jsem se rozhodl si odskočit do TOYTOYky a kašlat na čas 1:40. Po vykonání potřeby jsem už byl v palici lenivý a nechtěl jsem dohánět vodiče, proto jsem pokračoval v pomalém tempu 5:15 až k nemocnici na Františku, kde jsem začal cítit, že po nemoci nejsem přeci jen až tak ok jak jsem si myslel a zpomalil jsem ještě víc ať nezkolabuji v cílové rovince. Dle hodinek jsem pořád běžel na osobák a letos budou i jiné půlky, kde to můžu v lepší formě natnout až budu trhat asfalt. :D plácnul se Štěpánem, dal pusu Verči a namířil to do cíle, který jsem proběhl dle mých Garminů za 1:47:30 rovných, přesně o dvě minuty zlepšení osobáku od loňské Karlovarské půlky se spokojeným úsměvem na tváři. Nakonec se to ukázalo i jako ofic. čas. Vím, že mám i na čas pod 1:40, tréninkové časy to dokazují, ale dva dny po nemoci neúplně ok jsem to nechtěl přehnat. Ani to nešlo. Mohl jsem to taky odskákat v lepším případě znovu ulehnutím nebo skončit na kapačkách.
Na mostě jsem si

V Cíli
V cíli jsem si plácnul s úplně cizím běžcem. Pogratulovali jsme si k štastnému doběhu a šli každý svoji cestou. Od Ivany z Nike tréninků, která dobrovolničila jsem si vyzvedl medaili. A za chvíli jsem v davu narazil na Michala jak jinak než z Nike Tréninků. :) Jeho osobák 1:31 je hodně dobrej a jsem rád, že na Tatry piluje formu. Těším se. Potom klasika, vyzvednout batoh, převlíknout a po cestě ještě vystát frontu na balónky se Štěpánem. Fakt mně reklamní stánky na těhle akcích štvou, protože co chce dítě, když vidí jiné dítě s balónkem? Ano, správně balónek. A nedá pokoj dokud ho nedostane. V tomto případě to zamíchala kartou osudu hodně. Protože po cestě na mostě mi Verča něco říkala a než jsem to zpracoval viděl jsem jak jde k davu na mostě. V tu chvíli, ale už dorážela záchranka na místo, kde přihlížející a dobrovolníci oživovali běžce, který měl zástavu srdce. Verča se na základě toho rozhodla dávat kurzy první pomoci lidem jako dárek všem v okolí. Fajn dárek. Jeden jsem hned našel na naučmese a další přímo na stránkách Českého červeného kříže. Kdo se přidá, napište mi zprávu nebo se ozvěte přes komentář.

Pak už na oběd a domů do sprchy a pak se natáhnout do postele. Na neděli jsem si s partou, kterou znám jak jinak než z Nike tréninků naplánovali po závodní výklus na 10 km z Ladronky přes Petřín na Hrad a zase zpět, který se mi i s cestou na Ladronku a zpět protáhl na 19 km přes Košířské kopce.

Když to sečtu za víkend lehce přes 40 km, krásný závod a prima výklus. :D Taky jsem si ověřil, že pokavaď nejde o život jde o hovno. Jenom v tu sobotu na mostě o život šlo. Ne mně, ale prostě šlo. Takže šup hlásím se kurz první pomoci a budu rád, když se přidáte. Tohle se fakt může stát každému a nejen na závodech.

P.S.: Jinak kdyby jste se chtěli dovědět víc o blogování a jeho využití pro firemní propagaci pak 22.4. v HUBu v rámci GUG.cz, jehož jsem členem, organizuji akci právě na blogování zaměřenou. Těším se na vás.

Ministerský předseda Estonska, Jüri Ratas napsal otevřený dopis Evropanům

Otevřený dopis Evropanům #eu2017ee #TallinnDigitalSummit Vážení Evropané! Dnes se mí kolegové a já setkáváme v Tallinu, abychom disk...