sobota 24. května 2014

Vltavarun 2014 aneb Hood to Coast po Česku

Vltavarun 2014 aneb Hood to coast po Česku


Znal jsem jedno chlápka v El Pasu, jednou se svléknul a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ho ptal, proč. "No a?" Řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad. Z filmu "Sedm Statečných"

1. Etapa Kvilda- Bučina rozcestí

Délka: 9,2 km, Náročnost: 1-2, Stoupání: 295m, Klesání: 191m, Povrch: Asfalt, šotolina

A přesně tohle se mi honilo hlavou když jsem se v sobotu 17.5. v 8:30 ráno postavil na start první etapy 350 km dlouhého štafetového závodu 12-ti členných družstev Vltavarun. Teplota 4°C, hustý déšť. K ideálu daleko, ale co už s tím. Tři, dva jedna start a běžím. Tentokrát je to pro mne jiné, běžím první z dvanácti a jsem kapitán týmu. Pro mně začal závod už před dvěma měsíci, kdy jsme s Terezkou, začali dávat dohromady tým, vybírat startovné, hledat ubytování, zajišťovat auta, sehnat náhradníka za zraněného běžce atd. Opravdu jsem byl rád, že jsem se konečně po vší "administrativě" na trati, a můžu běžet. Na prvním km koukám na Garminy a zarazilo mně tempo 4:18 na km. Prrrr! Zpomal, ať neutavíš motor hned na startu. Nechal jsem ostatní běžet dle svého a pokračoval jsem tempem 5:00 na kilák do kopce. A taky protože se mi začalo bouřit presso, které jsem si dal na v Penzionu Pohoda na Kvildě, ono ani ta večeře před startem nebyla nic moc. Vypadala dobře, ale šlehačka z plechovky to zabila. Pohleirch by zuřil. Nejen z důvodu bouřícího se žaludku jsem byl rád za ubytování v Hotelu Modrava.
Když jsem probíhal kolem pramenu Vltavy, chtělo se mi to presso vrhnout, ale znečištění pramene Vltavy jsem považoval za svatokrádež a proto jsem se rozhodl poponést náklad ještě o kousek dál. Přes hustou oblačnost jsem toho z krás Šumavy neviděl mnoho, ale i tak měl tento úsek co nabídnout. Z krajinného kochání mně vytrhlo až klesání, kdy jsem se začal těšit na krásný sběh, ale šlo jen o 80 metrů, kdy se po zatáčce do leva trať prudce zvedla a mně napadlo, že dle propozic toto rozhodně není náročnost 1-2, s vyjímkou startu jsem běžel už 6 km do kopce a vrchol pořád nikde. Až když trať zamířila dolů a mohl jsem pustit sprint z kopce až na předávku, kde jsem štafetový pásek předal Markétě a nechal jsem se shuttlebussem odvézt až na další předávku. V Penzionu Polka si dávám čaj a suším hadry.
 Následují další přesuny a předávky až na 6 úsek, kde jsme se potkali s naší druhou částí a předali první dojmy a postřehy pro další pokračování v závodu. Teď to bylo na druhém autě nám začal přesun do Zátoně, s obědem v Českém Krumlově.







2. Etapa Zátoň - Český Krumlov

Délka: 10,9 km, Náročnost: 3-4, Stoupání: 299m, Klesání: 333m, Povrch: Asfalt, zpevněná cesta, polní cesta

Hustý déšť mně nepotěšil ani nezahřál, ale to už si Honza sprintem klestil cestu na předávku  a dával mi štafetu. Nitka na něm nebyla suchá, a já se prokousával první metry druhé etapy do kopce, který nebyl nejmenší. Byl jsem rád když jsem se dostal nahoru na rovinatější část a následný přeběh přes louku, kde jsem si užil terénu a potůčků a loužiček. Déšt už mně neštval a v duchu jsem si zpíval od Hložka a Kotvalda, "V pohodě, po kotníky ve vodě". Ale jen do chvíle sběhu, kdy jsem protáhl krok a pravou nohou mi projela ostrá bolest od achilovky až po stehno a musel jsem se na chvíli zastavit. Hlavou mi problesklo kdo všechno bude muset běžet etapu navíc, když to nedolezu a přešel jsem co nejrychleji do běhu. Šlo to, ale dřelo to. Při odrazu jsem nemohl nohu natáhnout a naplno se odrazit. Bylo to znát na tempu protože i z prudkého kopce do Krumlova jsem se sotva dostal na tempo pod 5:00 na km a to bylo málo. Umím rychleji i po rovince. Krumlovem jsem se pohyboval za hustého deště a musel dávat pozor v zatáčkách na kočičích hlavách, uklouznout zde by bylo stejné jako skočit holým zadkem na obří struhadlo. Pro nechápavé, hodně by to bolelo. Když jsem proběhl pod hradem uviděl jsem už předávku a sprintem, co mi pravá dovolila předal pásku Markétě. Chodit se s tím dá, běžet taky. Přece to nevzdám.

V autě, které jsme už solidně zasquotovali, převlíknout do suchého, protože ze mně leje a jsem rád, že jsem si v "Nike autě" na Kvildě půjčil freečka. Moje lunary jsou úplně mokré. Ve Zlaté koruně jsme naložili Markétu a pohybovali jsme se nočními etapami k Budějovicím, kde jak známo by chtěl žít každý. Já teda ne, aby bylo jasno. Po půlnoci předáváme druhému autu. Penzión Pelikán v Purkavcích má otevřeno a dokonce i vaří. Posílám do dolů presso, smažák, brambory a tatarku. Martin si dal zmrzlinový pohár. Proč ne, je teprve chvíli po půlnoci. Nejvíc mně rozsekala Ester, která vytáhla fén a začala si v restauraci uprostřed noci fénovat vlasy. Po chvíli se přidala Markéta a nakonec přišel kluk z jiného týmu. jestli ho nemůže půjčit jeho kamarádce. No, pánové. Nemusíte mít prachy a svaly. Někdy stačí sehnat uprostřed noci dámě fén a získáte cenné body. Sbíráme se a ve sportovní hale v Týně nad Vltavou, za odměnu teplá sprcha. V obrovité hale chvíle spánku.



3. Etapa Kostelec nad Vltavou - Klučenice

Délka: 9,1 km, Náročnost: 3-4, Stoupání 164m, Klesání 183m, Povrch: Asfalt, lesní cesta, lesní pěšina

Vrrr, Vrrr. Mám pocit, že jsem spal jen 5 minut, ale hodiny mně uklidňují, bylo to celých 45 minut. Vstát a přesunout se do Kostelce nad Vltavou. Moje poslední etapa se blíží, většina oblečení mokrá, ale přestalo pršet. Teplota kolem 10°C je proti předchozímu dni příjemná a hlavně už neprší. Na sebe kraťasy, nejmenší mokrou část oděvu vhodnou pro běh. A čekání na Honzu v rozhovoru s místními hasiči, kteří plnili nejen zde, ale podél celé trati funkci dobrovolných organizátorů a časoměřičů. Klobouk dolů a velké díky kluci a holky. Stát celou noc na dešti v zimě a jen za tričko! Díky. Najednou se za dodávkou objeví Honza, který mi vrazil pásku a já se vydávám na trať. Za vesnicí kouknu na Garminy, tempo 4:28 na kilometr. Pravá trochu bolí, ale dá se to vydržet, i tak radši zpomaluji, musím upravit techniku a neodrážet se přes spičku pravé. Což mně štve, jsem lehký a špičkou se mi běhá nejsnáze. Cesta se rychle změnila z asfaltu na měkký podklad, skoro až písek a je to velmi příjemné, pravá může víc zabrat. Nádherný výhled do krajiny na boží muka a krásná stavení uprostřed polí. Přede mnou 2 běžci,ty dám. V prudkém padáku z kopce je dávám.
 Jednoho je mi líto, protože znatelně kulhá a bylo vidět, že se do konce pořádně protrápí. Po loňských Tatrách přesně vím jak mu je. Když se něco podělá u závodu typu Runczech, Runtour, prostě to vzdáte a docíle se dá dojet MHD, ale u závodu tohoto typu jste jeden z 12. Jste člen štafety a úspěch celého týmu závisí na úspěchu všech. Selže jeden a snažení celého týmu jde do kytek. Po sběhu následuje prudké otočení doprava a skok přes koryto potoka, podél říčky malebným pohádkovým lesíkem. To mně nakoplo totálně a ťapičky ťapaly jako o život. Skákal jsem po kamenech a točitých cestičkách, z kopce i do kopce, nádherným údolím. Musím si koupit trailové boty a víc běhat crossy. Přestal jsem i cítit bolest v pravé noze a běžel jsem až za hranou. Všechnu energii do běhu, žádná rezerva. I kdybych měl na trati padnout, povinnost kapitána splním. Do cíle etapy dobíhám v sprintem do kopce s výrazem divé zvěře, štvané lovci. Pásku Markétě, ale nejsem ani trochu v klidu. Poslední úsek mně nabudil tak, že ještě další 2 hodiny skáču jako jehla na šicím stroji. Po dvou hodinách se konečně uklidňuji, a následně předáváme druhému autu. Máme to za sebou.
Přesouváme se do Braníka, kde už nás čekají v cíli kamarádi a rodiny. Dávám si pivo a pak další a ještě jedno. Přes WhatsApp se dovídám, kdo je ještě na trati a kdy asi doběhne Honza do prostoru cíle. Chystáme se na posledních společných 50 metrů, jdu Honzovi víc naproti, abych mu ulehčil poslední část cesty, už ho vidím, sype to pěkně z ostra. Dobíháme ostatní a pak už jen sprint do cíle a je to za námi. Všichni jsme v cíli a objímáme se, potom společné foto na bedně a medaile. "Zase mám slzy v očích", říkám Pepovi. Odpovídá, že to k tomu patří.



Loni jsem si dal Od Tatier k Dunaju a letos Vltavarun. Nejde jinak než porovnat oba závody. Organizátoři se vytáhli a nasadili laťku pořádně vysoko. Značení trati na výbornou. Lepší než v Tatrách. Komunikace přes SMS, během závodu o strženém značení a dalších problémech, na výbornou. Organizace a komunikace během závodu, na výbornou. Opět lepší než v Tatrách. I když oba závody kopírují stejný model, Hood to Coat Relay jsou oba jiné. Charakter udává mimo jiné i krajina, která je u nás i na Slovensku jiná. V Tatrách jsme měli náročné etapy na začátku a k Bratislavě jsme se posouvali už po rovině. Na Vltavě nám pořadatelé přichystali spoustu překvapení a kdekoliv byl podél Vltavy kopec, hnali nás na něj. Tady nebyly lehké a těžké etapy, ale těžké a ještě těžší, ale tak to má být. Je to přece extrémní štafeta družstev. Extrémní je i to, že trávíte 2 dny mimo svoji komfortní zónu. Není to jako běhat s Runczech nebo Runtour, kde si odběhnete závod, převlečete se do suchého a MHDéčkem si dojede s kamarády na pivko. Když neběžíte pomáháte ostatním členům týmu. Komunikujete s druhým autem. Děláte navigátora řidiči a především se sdružujete. Jste 2 dny zavřeni v malé dodávce a třeba při vyzouvání se seznámíte lépe než by jste si přáli. Zjistíte hodně o sobě i o lidech co běží s vámi. Spíte pár desítek minut nebo pár hodin když máte štěstí. Ale tohle vše a spousta dalších věcí, jsou tím co tento typ závodu dělá jiným vyjímečným, až magicky přitažlivým. Běhání je tady kolektivní sport, už neběžíte sami. Budu parafrázovat Zátopkovo rčení. "Chcete něco vyhrát? Běžte 100 m. Chcete něco zažít? Běžte maraton." Za sebe dodám. Běžte příští rok Vltavarun, pak pochopíte jak je to jiné od běhání běžeckých sólo závodů v komfortní zóně.

Z leva Martin, Jirka, Já, Pepa, Honza, Pavel, Martin(krasoň), Markéta, Ester, Terezka,Kačka, Martin

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poprvé na WebExpo - Den druhý

Dobré ráno WebExpo! Startující talk s kávou,  Kevinem  a komiksovou rozcvičkou. Jsem definitivně přesvědčen, že kreslení není moje, silná ...