pondělí 30. června 2014

Runtour Ostrava!!! Silniční desítka industriálnem.

Nenarodit se v Ostravě a nechodit na praxe do areálu dolu Hlubina, který je součástí Dolní oblasti Vítkovic na první ročník Runtour v Ostravě bych se asi jen těžko přihlásil. Razím pravidlo, že na závod mám cestovat kratší dobu než ho běžet. V tomto případě to chtělo běžet 10 km nad 4 hodiny nebo letět z Prahy vrtulníkem. Nakonec jsem to vyřešil kurzem ve čtvrtek v Ostravské Vivě a když už jsem byl ve městě, šlo to jednoduše vyřešit.

Už jen příjezd do areálu Dolní oblasti Vítkovic ve mně vyvolal spoustu emocí. Areál je ve stavu přerodu do moderního vědecko technologického střediska, které lze využít pro konání kulturních, ale i sportovních akcí jako je právě Runtour. Podchodem ze zastávky Vysoké pece jsem si došel pro číslo. V šatně jsem si jen vyměnil tričko za to fasované, oblečený jsem vyrazil už z domu. Uložil jsem si tašku do šatny a šel jsem hledat Frantu nebo Davida, kteří dorazili z Prahy. David už ve čtvrtek stejným vlakem jako já, potom pokračoval za rodinou a Franta dorazil až v sobotu, přímo na závod. Po chvíli jsem ho našel ve stínu, který na zem vrhalo potrubí a děkoval jsem pořadatelům, že balení obsahuje vodu. Včerejší piva v kombinaci se zelenou se hlásili o svá práva a místo na slunci. Stávku vnitřností jsem úspěšně potlačil proudem vody a čekali jsme až dorazí David s rodinou. Někdy během závodu na 5 km jsme se rozklusali a pak už najednou stáli na startu. Při průchodu koridorem jsem zaslechl nějakou holku jak říká, že nikoho tady nezná. I zželelo se mi této děvy a podal jsem ji ruku. Představil se a řekl, teď už znáš, potom dále pokračoval někam dozadu startovního pole. Na mně nezvyklé místo startu, ale měl jsem jedinou ambici, doběhnout a nepoblít se. Najednou start a jdeme na to.

Cesta byla úzká a tak se pole i když neodpovídalo velikosti We Run Prague sunulo docela pomalu, což nám vyhovovalo. Vodič na 55:00 stál kousek před námi a přišlo nám to jako ideální tempo na běh, když to pivo atd. a předtím pravá noha, kterou mi Pavel dál v pátek u oběda do pořádku. Od Pražského maratonu mi bránila v tréninku a tak jsme postupovali dál a dál. Až mně napadlo říct Davidovi, že budeme po cestě balit holky a dneska nezávodíme. Jedna před námi se zachechtala a tak jsem se zeptal, jestli mám šanci? Něco mi odpověděla, nerozuměl jsem co, ale když jsem ji před cílem dobíhal sliboval jsem, že zavolám. No, ale na FB má status vdaná, tak nevím no. Ale to jsem předběhl. Chvíli se běželo po asfaltu, který přešel na štěrk a to se opakovalo až do cíle. Celý okruh byl dle mně tak něco mezi asfaltovou desítkou a trailem po štěrku a železe. V různém tempu jsem se pohyboval po trati a průběžně jsem hecoval běžce co si zrovna vybírali slabou chvilku. Na Železárenské ulici slunce docela pálilo a i já jsem měl co dělat, hlavně v hlavě, tělo se poddávalo vůli, ale občas jsem si nadával a ptal se proč jsem pil tu zelenou. Pobavil mně běh podchodem pod zastávkou Důl Hlubina. Tudy jsem chodil z tramvaje na praxe a pak když jsme běželi přímo přes místo kde stávali dílny a učebny. Ano stávali, měl jsem husí kůži a slzy v očích. Slzy však za chvíli vysušilo horko nad asfaltem a trochu jsem přidal, abych se dostal pod proud vody z přistaveného hasičského auta. Skvělý nápad pořadatelé. Uf první kolo za mnou a piva a zelená si vybírali svou daň na mé fyzické pohodě. Ale netlačil jsem na pilu tempo pořád nějak pod 6:00 na km, cíl byl doběhnout a nepoblít se. Postupoval jsem dál a koukal se po areálu a užíval si závod na místě, které má jen těžko obdoby. Před 15 Lety bych zde mohl běžet jen s přilbou a maskou, pamatuji na ten smrad z koksovny, který nám občas prošel až do učeben nebo nás vyhnal z přestávky před dílnou zase dovnitř.

7-8 km jsem kapku trpěl, ale když jsem se blížil cíli potkal jsem Davida v protisměru, který mi zahlásil, že Ester je kousek přede mnou. Tak jsem na to šlápnul, abych ji trochu prohnal. Záhy jsem si všiml, že mé tempo se z nějakých 6:00 na km hnulo na 4:30 na km a pádil jsem co to šlo, začal jsem předbíhat lidi před sebou a pořádně jsem se trestal za předchozí prokalený večer. I ráno jsem musel hodit 2 Ostravské záchranáře, abych dorovnal hladinu. Do cíle jsem už, ale vbíhal jako za normálního stavu a hnal se s větrem o závod. I tak jsem byl rád, že to mám za sebou. Čas 55:15 není můj nejlepší, ale vzhledem ke kocovině by se do nějakých tabulek na přední místa dostat mohl. V cíli jsem si vzal pití a šel si na chvíli lehnout pod cisternu se studenou pitnou vodou, kde jsem se zchladil. Neměl jsem daleko k přehřátí a poblil ... Když jsem se vracel zpět k šatnám musel jsem si sednout u pódia a koukat se na areál. Vybavili se mi vzpomínky na střední školu a všechna místa v okolí, kde jsem se ještě docela nedávno pohyboval. Zase husí kůže a slzy mi vyhrkly do očí a tak jsem si tam pod tím železem chvilku poseděl a pobrečel. Jo, poslední dobou jsem pořád na měkko. Ale co s tím už. Zřejmě jsem jediný běžec na světě s podobným vztahem k tomu místu. A až za dlouho jsem sebral a po cestě k šatně potkal Frantu.  Šli jsme sledovat doprovodný program a tombolu a nikam vážně nikam se mi v tu chvíli nechtělo a ani by to nešlo.

Během bloku Czechturism jsem se dostal na pódium a hrál jsem J.K.Tyla. chtěl jsem Mikuláše Dačického z Heslova, který více odpovídal mému stavu večer před závodem. Nicméně jsem byl ujištěn, že Tyl, pil taky a ne málo. Když čtu jeho stránku na wiki, myslím, že víc smilnil, ale u toho asi taky i pil. Dárkem jsem za vystoupení dostal hlavolam a pak se chtěl Franta podívat na Most. M. Sýkory a dát si Ostravar. Ještě si vyžádal podpis Svěrkoše a Lukeše. I přes mé varování, že je Franta sparťan, ho dostal.  Protože jim sdělil, že si váží každého dobrého hráče. Potom jsme se podívali po centru Ostravy. Pro Frantu šok, nikdo v něm nebyl, ale to už je osud postindustriálních měst v přechodném období. Franta si vyfotil most M. Sýkory, ukázal jsem mu okolí a podal stručný výklad historie města a nejbližšího okolí. Potom jsme našli nejbližší hospodu kde měli Ostravar. Frantovi opravdu zachutnal, ale dalšího už jsme nestihli, museli jsme na vlak.

V Regiojetu si k nám do kupé přisedli Tomáš s Fildou. Filda 5 km za 17:17 a krásné třetí místo, gratuluji. A následně si dali, dle Tomášových slov, výklus na 10 km. Filda za 44:00 a Tomáš za 47:58. Každý říká výklus jinému času, ale dobrý. My třicátníci jsme si s Frantou koupili Veltlínské zelené 2011 a v tomto duchu jsme pokračovali až do Prahy. A dále bych nerozebíral, co se dělo. Neb co se stane v Ostravě a Regiojetu by tam taky mělo zůstat.

Bylo to můj první závod seriálu Runtour, který je jiný než We Run Prague, který běhám, ale něco mezi trailem a silniční desítkou. Udělat závod v dolní oblasti Vítkovic byl geniální nápad. To místo je unikátní a dělá unikátním i cokoli co v tom areálu děje. Nevadilo mi ani běžet dvě kolečka po stejné trase. Velmi se mi líbí i medaile, které Runtour vydává letos poprvé ve své historii. Medaile z každého závodu má v sobě vyrytu dominantu města, kde se zrovna závod konal. Bomba. A rozhodně to letos nebude můj poslední závod ze seriálu. Koupil jsem zároveň s číslem do Ostravy i číslo do Prahy, a zvažuji i trať v Liberci. Pokud pojedu vlakem s Frantou je o zábavu postaráno. Kdo se k nám přidá? :)

úterý 3. června 2014

Spartan Race Sprint. A pochopíš až ve sprše. AROO! AROO! AROO!

  • 5+ km
  • 15+ překážek 
  • Čas závodníka: Závisí na kondici.
  • Věk: 15-99
  • Poznámky: Když nevíš do čeho lezeš, je to tak lepší.
Zaplatili jsme startovné a dohodli se kdo s kým a kdy vyrazí z Prahy. V neděli 1.6.2014 jsme vyrazili do Liberce. Nějaké zprávy o tom co nás čeká jsme zachytili předem. Jako, že v blátě nám můžou zůstat boty a na ostnatém drátu zase triko a do sprchy si máme vzít žabky. Koukl jsem taky na nějaké videa z Bořetic a říkal jsem si, že trať je bahnitá, protože je po dešti. Chyba v úsudku.

Krásný slunečný den, ani ne moc teplo, ani ne moc zima. V 10:00 jsme dorazili do Libereckého, Areálu Vesec. V pohodě jsme zaparkovali, rozdal jsem reversy všem, co je zapomněli a pomohl je vyplnit. Potom jsme pokračovali 1,5 km pěšky, dál do areálu k registraci. Připevnit čip, bágl do šatny, za kterou jsme zaplatili 25,- Kč v drobných. Jako kdyby už nemohli zdražit startovné o 25,- Kč? Fakt radost hledat v peněžence drobné. Naše startovní vlna byla v 11:30 a měli jsme ještě 40 minut, které jsme strávili sledováním doprovodného programu a vyhlášením výsledků elitní kategorie(čti zevling). Tam jsem zjistil, že nejrychlejší čas vítěze elitní kategorie mužů, je pod 40 minut a začalo mně zajímat za kolik bych to dal, kdybych běžel sám. Na vysvětlenou, rozhodli jsme se běžet jako tým, pomáhat si, čekat na posledního a povzbuzovat se.

10 minut před startem, přesun do koridoru. Krátká  rozcvička, kterou organizoval moderátor z pódia a už to jelo z kopce. Kecám, prvních 500 metrů se běželo do kopce a prudkého. Takže pomaloučku pomalu a stejně tu byl hlouček závodníků, který trať ucpal. Po chvíli seběh a dorazili jsme k první překážce, přeskok balíků ze slámy. Hej, je jasné, že nás nesestřelí hned na startu, protože by se hodně lidí vrátilo. Na zahřátí ok a pak dál k druhé, běh přes pneumatiky a nějaké to mini bahýnko. Pořád nás nechtějí vyděsit. Až za chvíli jsme dorazili k bahýnku, které je bahýnko a dělá tuhle akci, jak to jen popsat? Bahnitou! Smrdělo to jako kravský hnůj, to fakt nemusím, až se mi zvedal kufr, ale zvracení jsem překonal a už jsem se brodil bahnem a tahal kamarády. Markéta ztratila botu a musela ji lovit. Těžší bylo ji nasadit. Dál studeným potokem a zase bahýnko a zase lovení kamarádů a spoluběžců. Holky zapadají do bláta, tak hluboko, že je úplně jedno kam jim musíte sáhnout, aby jste je vytáhli ven. ;) Fajn závod tohle, musím to podnikat častěji. :) A zase lesíkem až k dvou metrové zdi, kterou zdolávám po vojensku. Nahoře, přetočit hlavou dolů a přehodit nohy, zatímco se držím zdi. O zbytek se postará gravitace, akorát zezadu to vypadá děsivě. Jak jsem se dověděl od Káti, která se přišla ujistit, že jsem ok. Holky mají na zdi stupačky na nohy. Prý rovnoprávnost. :D Počkat na posledního a běžíme zase dál lesíkem k překážce, provazová síť. Vylézt do tří metrů po provazové síti a zase dolů. Uvědomil jsem si, že mě tohle baví. Zase kousek lesíkem a překážka přeskoč, podlez, proskoč. Tři odpočinkové zdi. Trochu nuda, okolí hezké. ;) Menší seběh a jsme u ostnatého drátu.

Tady pro mně teprve začal Spartan Race. Tohle bahnění jsem si náramně užil. Asi 30 metrů plazení do kopce ve smradlavém blátě. A vím, že není úplně normální si tohle užívat. :) Nahoře počkat na ostatní, povzbuzovat a jdeme dál k malému tunelu, kde se běžkyně přede mnou zahákla vlasy do zavíracího špendlíku z čísla, které tam někdo strhnul o síť. Odháknout a leze se dál, po čtyřech v předklonu dál. U tohohle závodu se často bez cizí pomoci neobejdete. Za tunelem následuje šplh. Nejdřív do bazénku s vodou, teď už bahýnkem light až po pás a potom vyšplhat po mokrém laně a zazvonit na zvonek. Chvíli mi to trvá, ale zvoním a dolů. Koukám, že kdo to nevyšplhá musí dělat Angličáky. David si zrovna užívá péči jedné dobrovolnic, které mu dává pěkně sežrat, že nevyšplhal.

Jako bych ji viděl v kožených kozačkách, v korzetu a s důtkami. Asi se podívám po Slovenských BDSM salónech. :D Jen nevím co si o ní představuje David. Další překážka je ručkování po trubkách. Je to víc technické a o mrštnosti než o síle. Skočil jsem nahoru a vzal jsem to levá, pravá a už jsem za překážkou. Počkat na ty co dělají angličáky. Aha, až teď jsem si uvědomil, že je tu nějaký trest za nesplnění na překážce. Hm, abych se snažil, fakt nechci dělat angličáky!!! Už jsme všichni a běžíme pomalu dál, až na 2 zrádce, kteří i přes dohodu, že běžíme jako tým prchli. Jejich jména nebudu zmiňovat neb mi za to nestojí zmáčknutí klávesy. Dorazili jsme po úseku v bahně k hromadě štěrku, kde jsme holýma rukama nahrabali do kýblu štěrk, chtěl jsem použít kbelíky, ale to nám nepovolili, a s kbelíkem na rameni jsme absolvovali malé kolečko v terénu, cca 60 metrů. Všiml jsem si, že tu leží kluk s křečí, kterému pomáhal dobrovolník, tak jsem mu tu křeč promasíroval a poradil jak běžet ať ho to nebolí. Tuším, že jsem ho viděl na další překážce, což byla skála asi 10 m vysoká, po které jsme lezli po laně, jak ho chytila znovu, ale to už byl asi 3 metry nad zemí a já kus za překážkou. To jsem mu nezáviděl, došlo mi, že na křeče vůbec netrpím, ani u maratonu jsem ji neměl.

Doběhli jsme k dřevěné stěně, kterou jsme zdolávali po chytech a nesměli spadnout, ani se držet za vrchní část. Prošel jsem a na konci jsem si zazvonil. Zase dál, únava už se trochu projevuje i na mně, ale utíkáme se Šimonem ke skluzavce, kde na nás křičí dobrovolníci, "rozběhněte to naplno a skočte, je to lepší!" Šimon skočil, ale nějak se po cestě otočil a pokračoval hlavou napřed a po zádech, až později řekl, že když přestal cítit skluzavku pod zadkem, nadechl se a zavřel oči. Když se vynořil a otevřel je, viděl moje nohy jak letí do jeho obličeje, a rychle uskočil. Já to vpálil v plné rychlosti za ním a jen jsem viděl jak se otáčí a pak jak mířím nohama do jeho obličeje, až šplouch. O kousek, ale netrefil jsem ho. Zbytek bazénku kraulem, voda je na začátek června teplá. :D Tuhle překážku si užili všichni. Odteď není méně a více špinavých. Jen mokrých a špinavých.

Když fouká vítr, je trochu zima, ale po louce už je to do cíle kousek. Teď máme šikmou plošinu, s provazem. Na konci se musíte přehoupnout a je to ok. Pokud ovšem nesklouznete zpět do bazénku a to občas bolí. Markét někdy poví. Už jen zvedání pytlů přes kladku. Zde si dovoluji cenzuru sprostých výrazů. Pytel má 35 kg, já 62 kg. Vidím Martina jak se s tím pere. Váží asi ještě méně než já. Jde to, ale fakt pomalu, nakonec volím taktiku vyručkovat po laně a potom si lehnout. Pytel dostanu až nahoru a opět bez penalizace. Už nám chybí jen oštěp, ale s Danem si říkáme, že tam budeme skákat všichni. A tak se taky stalo. Doufal jsem, že máme víc hodů, protože oštěp držím v ruce poprvé v životě. Figurínu sice zasáhnu, ale jen bokem a to nestačí. Tím bych Peršana akorát nasral, ne zabil. Oštěp má navíc zůstat zaražený v terči. Hm, tak 30 angličáků a došlo i na mně. Pěkně poctivě. Někdo to flákal, když se pořadatelé nedívali. Nechápu, proč sem lezou? Aby podváděli nebo překonali sama sebe? Je to za mnou a utíkáme do cíle, skok přes oheň a je to za námi. V cíli jsme dostali medaili a finisherské triko. Teď už si můžeme dát sprchu a převlíknout se do suchého a čistého. Dva kluci se převlékali vedle a jsou už po sprše. Prý nám ji nezávidí, protože sprcha je horší než celý závod. Fakt nevím co myslí tím, že je to poslední překážka.


Tak jo pochopil jsem. Voda je studená a teče z hadic, kde se neustále 30+ lidí umývá. Ale jak pravil Dan, "po 10 minutách, přestaneš cítit tělo, a dál už je to v pohodě." Oficiální motto závodu je "a pochopíš v cíli." Navrhuji změnu na "pochopíš ve sprše." Omyl jsem se z nejhoršího, šeškrábal trochu bláta a zbytek opadá po cestě nebo domů. Převlíknout, pivo a něco k jídlu. Společné foto v suchém a samozřejmě sdílení zážitků.

Předem jsem nevěděl do čeho vlastně lezu a nakonec jsem to dal, i s ostatníma a ještě jsem si to náramně užil, asi by mě to v armádě bavilo. Prostě MEGA!!! Hromada fotek, bláta v pračce a zase vědomí, že zvládnu něco víc než jsem čekal. Dneska jsem šel v tričku Spartan Race Finisher a potkal jsem poslíčka se stejným tričkem. Jo ten pohled, "a pochopíš v cíli nebo sprše", to už je jedno. Koukal jsem na další videa a články, a až dneska jsem jak je rozšířené je tohle hnutí po světě. ;)

Na závěr. Organizace na místě výborná, tam nebylo co vytknout. Až na tu šatnu, ale pro jednou to přežiju. Bohužel to nemůžu říct o webu a komunikaci před závodem. Registrační email, dík triviální chybě padal členům týmu do spamu. Slova kapitálkou a už to je ve spamu. Doporučil bych pro příští rok nějaký validátor. Akorát jsem měl více práce s komunikací v týmu. A když jsem volal na info linku závodu, dozvěděl jsem se, že zde informace nepodávají, a musím volat na jinou "infolinku". Přitom stačí líp vyškolit personál. A zlepšit web. Celkově je moc složitý nejen pro BFU, běžný Franta Uživatel. Emaily měli kapku nepřehledné texty a vlastně nikdo z týmu pořádně nevěděl kde co a jak. Výsledky jsem našel na stránkách partnera a jen díky komentáři na FB. Ze Spartan Race mi přišel email, až po pár dnech, kde mně odkázali na stránku partnera, který zajišťoval časomíru a tam jsem proklikal k výsledkům, které jsem už znal. Milí organizátoři to je feedback pro další závody, ne kritika. Jinak jsem si Sprint užil a organizace na místě byla perfektní. Děkuji a už šilhám po Trifecta tribe. To je medaile pro všechny co dokončí Spartan Race Sprint (5 km + 15 překážek), Super (13 km + 21 překážek) a Beast (20 km + 26 překážek).

Přikládám ještě video borce, který si zaslouží AROO! AROO! AROO! Víc než kdokoli jiný.

Ministerský předseda Estonska, Jüri Ratas napsal otevřený dopis Evropanům

Otevřený dopis Evropanům #eu2017ee #TallinnDigitalSummit Vážení Evropané! Dnes se mí kolegové a já setkáváme v Tallinu, abychom disk...