pondělí 14. září 2015

Co bych říkal dnešním studentům, kdybych byl učitel, abych je motivoval.

Už je to asi 15 let co jsem opustil školu a už tenkrát byl na studentech páchán zločin, kterému se říká biflování znalostí. Přitom z toho co a jak umíme použít, už nás nezkoušel nikdo. O tom jak umíme aplikovat co jsme se naučili, jde ale po zbytek života mnohem více než o to co. A škola byla z celkového pohledu na život jen jeho krátkou úsečkou. Ale dost stěžování, jdu k jádru. Když dnes mluvím se studenty v podstatě jakékoli školy nebo stupně, mají společný jmenovatel a to slabý tah na branku a ještě více jim chybí pochopení toho proč se mají učit toto a k čemu to budou v zaměstnání nebo životě potřebovat. Asi takto bych pracoval se svými studenty:

V hodinách češtiny bych místo diktátů a známkování jedna chyba o stupeň dolů říkal,  že jestli chcete mít práci, kdy dny trávíte na sociálních sítích, posedáváním po kavárnách a vkládáním fotek na instagram,  potřebujete umět skvěle gramatiku, sloh a originálně popsat jakoukoli situaci. Doslova, tak že i telefonní seznam, se bude číst jako kniha nominovaná na bestseller roku. Protože to je to co budete potřebovat, abyste takovou práci mohli získat a hlavně ji vykonávat.

Pokud chcete být podnikatel, zakládat úspěšné firmy a ve 30 letech mít dost peněz, že už vás nikdy nebude trápit jejich nedostatek, budete potřebovat široký přehled, který vám pomůže získat historie, zeměpis i společenské vědy. Bude se vám hodit i velká představivost a k tomu jsou skvělé hodiny umění a hudby. Během nich položíte základ schopnosti myslet dál než za nejbližší horizont.

Pokud chcete brát peníze za to, že se budete stavět pomocníky do domácnosti, létající nebo samo jezdící auta a roboty, které nerozeznáte od lidí, bude se vám hodit fyzika i matematika. Ale ne, naučit se vzoreček a pak spočítat příklad z tabule. Ale budete potřebovat schopnost logiky, analýzy a kritiky vlastního myšlení a postupu, nacházet vzorce ve vašem okolí a z nich extrahovat řešení.

Říkal bych jim, že ať budou dělat cokoli, znalosti, které získají ve škole bude minimum toho co potřebují k úspěchu, štěstí a spokojenosti. Vytrvalost, odolnost a sílu jít, když už ostatní nemůžou je něco co má mnohem větší váhu. Získat to můžou sportem a dlouhodobým pobytem v přírodě. Ne, však porážením ostatních a posmíváním se, že jsou slabší. Ale překonáním sama sebe a posunutím vlastních hranic. Úspěch je 90% potu, bolesti, zklamání a dřiny, až potom následuje světlo na konci tunelu a i k tomu je to pořád dlouhá cesta.

Říkal bych jim, že jejich život bude o spoustě rutinních činnosti, která není tak zábavná jako sbírání lajků za outfit na instagramu nebo bodů ve hře. Že budou opakovat jednu činnost, až jim poleze krkem a že bude trvat i roky než se to čím se budou živit, naučí tak dobře, aby to kdykoli automaticky zopakovali v případě potřeby. Protože pro to být úspěšný je důležité si uvědomit, že úspěch nepřichází sám od sebe ani nepadá z nebe jako sníh. Ale zakládá se na spoustě detailů, které teď ještě nechápu anebo neumí spojit do jednoho celku. Ale od toho jsem tam jako jejich učitel. A hlavně bych si přestal říkat učitel, a byl bych víc mentor a průvodce na cestě do  jejich dospělosti. Do světa, kde účty chodí na jejich jméno a do světa, kde se pod výsledky své práce budou podepisovat, protože na ni budou pyšní.

A v neposlední řadě bych je připravil na to, že nebudou vždy a ve všem nejchytřejší a nejlepší na světě. Že tady bude vždy x miliard lidé lepších, na něco chytřejších než oni. A tito lidé budou mluvit jiným jazykem a budou jiné barvy pleti nebo náboženství. I to že, být jiný je v pořádku. Angličtina je minimum, proto aby se s lidmi domluvili a mohli spolupracovat. A, že dokázat pochopit a akceptovat cizí názor a postoje, je důležité stejně jako prosazení vlastních názorů, ale ne za cenu urážení oponenta. Říkal bych jim, že různorodost je to co dělá lidstvo silným. A přesně Ti lidi, kteří jsou jiní, někdy chytřejší než oni, jsou Ti se, kterými mají pracovat, protože jen tak se dostanou k cíli dřív a snáz. A že cíl jejich studia není pracovat na hypotéku a dovolenou u moře, ale zajistit aby svět byl lepší místo k životu než je teď. Místo kde se např. neválčí, nebo neumírá hlady.

neděle 29. března 2015

Sportisimo 1/2Maraton Praha 2015

Sportisimo 1/2Maraton Praha


Můj třetí pražský 1/2 maraton v řadě. Cesta na něj začíná v září, kdy se snažím koupit lístky ještě za zvýhodněnou cenu. Letos jsem si konečně dal i rytí na medaili za 150,- Kč. Tričko za 500,- Kč se mi už kupovat nechtělo a pojištění jsem si taky nevzal. Nechci vypadat jako nevděčný šetřivý rýpal, ale myslím, že rytí na medaili a triko by mělo být součást ceny. I kdyby early bird ticket měl stát 1300,- Kč, pořád budu mít lepší pocit, než si takto doplácet. Mám z toho korporátní pocit, připlať si, připlať si. Dost mi to kazí dojem, který mám před závodem. K tomu přispívá i nemožnost přepsat číslo na jiného běžce, pokud se zraním nebo nemůžu z jiného důvodu běžet. A převod čísla na jiný závod na základě lékařského potvrzení nevidím jako schůdnou alternativu, protože spousta běžců si zaběhne pouze ten jeden závod z celé série a nechce běžet nic jiného a už vůbec neví jestli bude chtít s Runczech běžet za rok. A zkuste se s horečkou trmácet k lékaři ať vám dá potvrzení, pak to zase vyřídit na runczech atd. Závod se běží na přelomu března a dubna. Chřipky řádí. Jen v mém okolí vím o x lidech co leží v posteli a prodali číslo. Já jsem měl v pondělí před závodem taky 38,3 a uvažoval jsem, že nepoběžím. Navíc kuloární informace říkají, že číslo vám přepíší, ale musíte se s někým z pořadatelského týmu znát. Takže s kým se mám vyspat, aby mi v případě nouze přepsali číslo?

Z IT hlediska je to, ale ...
SELECT * FROM runners WHERE runnerID = "2096";
UPDATE runners SET name=Honza,surname=slavík, WHERE runnersID="1111"; 
Tak co je na tom tak těžkého?!?! Už si to sakra uvědomte, že když to dáte za 50,- Kč před závodem pořád se vám to vyplatí. Runtour a sportovní servis to dělají úplně v pohodě přes email. Buzerace, kdy v EXPu musím ukázat civilnímu zaměstnatnci, soukromého subjektu občanku aby mi vydal číslo, mě tak trochu šikanuje a ponižuje. O poplatku za platbu kartou se raději nezmiňuji. Nechápu, proč mám za to že, zaplatím hned platit navíc. Tak konec s "hejtem", vím, že nejsem sám a jediný a podobně mluví skoro všichni běžci, ale snad si to konečně v Runczech vezme někdo k srdci a konečně to změní.

Sobota ráno

Koukám z okna na pokropený asfalt a ve větru zmítající se keře. No, uvidím, do 12:00 času dost, ještě se to změní. Jede se na start. Už je to tu zase, Praha plná běžců, slítajíce se jako mouchy na med. Před závodní atmosféra je tu. Už od rána to ve mě vře. Čím blíž startu tím víc je to silnější, už ať jsem na trati. Jsem na místě a shodujeme se, že je pěkná kosa a na trati bude protivítr a silný hnusný protivítr. Většina běžců se převléká do teplejšího oblečení, já taktizuji a čekám. Vyplatilo se. Tričko s krátkým rukávem a kraťasy je akorát. Stojím v koridoru, kde na nás začalo svítit slunce. Najednou to pěkně hřeje, takže bude menší peklíčko. 3 minuty do startu. 12.000 běžců hraje oblíbenou hru, ulov si svůj satelit. Potlesk, výstřel, Vltava. Husí kůže ze zimy se mění na husí kůži z atmosféry. Už jsem u brány, zapínám Garminy a koukám, že na výstřel ztrácím 1:18. Tak šup a nepřepal start. První kiláček mám za 4:33 km/min., druhý 4:32 km/min., třetí 4:22 km/min., atd. Nohy jdou samy, jen hlídám ať moc nezrychlím. V Nuslích jsme o sebe zavadili s jiným běžcem a málem jsem hodil masku. Vzájemně se omlouváme a běžíme dál. Není radno v tempu 4:14 km/min., koukat po holkách podél trati. Dál už dávám bacha a soustředím se. Vteřinka nepozornosti a mohlo být vše v "víte kde". Běžím dál, kousek po kousku pořad předbíhám ostatní, v hlavě mám jen myšlenku nepřepal to, ještě nejsi ani na desítce. Tu dávám za 45:01. Směřujeme prostorem startu na druhou stranu Vltavy. Dle vrtulníku vidím, že čelo závodu je někde na Rohanském. Nábřeží Edvarda Beneše, Nábřeží Kapitána Jaroše, Bubenské nábřeží. Tady začíná hnusný úsek, který pokračuje až na Rohanské Nábřeží. Málo lidí. dlouhá rovinka, trochu jsem tady zpomalil a šetřil síly. V kopcovitých úsecích si všímám, že v pohodě předbíhám ostatní. Forma očividně je. Pondělní horečka 38,3 °C nezanechala následky. Přes Libeňský most na Rohanské a jsem tady. V tomhle tempu závod letí. Kašlu na rezervu a jdu do toho. Jsem za 15 km. Kousek po kousku předbíhám jednoho za druhým. Vzpomněl jsem si na Škorpilova slova, "Vždycky je lepší když v druhé půlce závodu předbíháte, než když jste předbíháni". Má pravdu synek, Karlínem jsem proletěl ani mi to nepřišlo. Normálně se tady trápím, ale tentokrát jsem si to nepřipustil. Běhání je víc o software ve vaší hlavě než o hardware v nohách. Některé věci si nesmíte připouštět, jinak vás dostanou. Těšnovský tunel pořád předbíhám, kopeček za ním taky, už chci být v cíli. Skalp v podobě osobáku už se pomalu houpá na mém opasku. Zas... kostky u Nemocnice Na Františku. Už ať jsem u úřadu vlády. Za mostem potkávám Miloše Škorpila jako vodiče na 2:30 s jeho skupinkou a zdravím. Dochází mi, že ještě hodně lidí se bude vařit asi víc než hodinu na trati. Bojovat sami se sebou, vítězit nebo být poraženi vlastním tělem a mozkem. Tohle je sice masovka, ale není to o Keňanech a pár vyvolených. Přes 12.500 běžců, hobíků, amatérů, prvoběžců, výkonnostních sportovců různých barev, vyznání a důvodů si to rozdává s vlastními limity na 21 km dlouhé trati. Vítěz je každý kdo doběhne. Dozví se něco o sobě. Už jsem na Palackého mostě, nohy  mě pálí a předběhl mě běžec, na zádech má AVIS. Nic proti kámo, ale musím Tě dát. Hrábl jsem do toho a musel jsem se před něj dostat než bude cíl. Povedlo se, asi 9 metrů před cílem. Jsem zvědavý na cílovou fotku. Zuby jsem měl zatnuté jak buldok v zadnici pošťáka a sprintoval nadoraz. Jsem tu Garminy, stop. Vidím 1:34:04!!! Osobák je doma. Loni 1:47:31. Chvíli se mi chce hodit kosu, ale hned je tu kopák v podobě endorfinů. Mít v těle vodu, slzím. Takhle mám chuť si zařvat, ale vidím, že je vedle na zemi běžec. Jdu mu dát houbičku co mi zůstala v ruce. Děkuje, už je tu pořadatel a vede ho bokem. Má dost, ale je v cíli. Hodit čip, vzít si medaili. Ta je mimochodem letos povedená a nádherná. Fakt jsem to nečekal. Mám ji na krku a jdu si do šatny, do suchého a vyrýt čas. Koukám kolem sebe a prostor cíle je hodně prázdný. To neznám. Hlavní hrozen, teprve dorazí. Potkávám kluky, zdravíme se, gratulujem si k osobákům, doběhu, zážitkům. Hecujem se, kdo koho příště porazí. Tohle kamarádsko-gentlemenské soupeření mi pomáhá překonat limity a dostat se tam, kam jsem si myslel, že už dosáhnout nemůžu. Volá mi máma, zvedám telefon. "Mám osobák mami", hlásím hrdě.

Neděle

Dopisuji článek, kafe a snídám. Dobře jsem se vyspal, těší mě gratulace všech. Díky moc. Tohle jsou ty chvíle, kdy se úročí hodiny osamělého tréninku. Někdy když běhám, říkám si proč se sakra tolik mučíš a nevykašleš se na to? Tohle je odpověď. Chci si posouvat limity a nesedět jako pecivál. Když něco chceš musíš proto něco udělat. Bez práce nejsou koláče a pot šetří krev. Platí nejen pro běhání. Každý může být tím čím chce a splnit si své sny, ale musí proto něco udělat. Jít si zatím a nevzdat se. Díky všem za podporu. Drží na cestě k cíli. A zase zpátky na zem. Jdu uvařit oběd a uklidit svinčík. V 16:00 máme výklus po 1/2maratonu s Jedi Runners, jako každou neděli . (čti jako nenápadné self promo). Těším se na zážitky ostatních a díky všem. ;)

Edit 1.4.2015: Abych Runczech jen nekritizoval, videa běžců z trati se povedly.

pátek 2. ledna 2015

Od Tatier k Dunaju 2014 - Podruhé a úplně jinak

Od Tatier k Dunaju 2014 - Podruhé a úplně jinak

Týmové foto © www.mdpix.sk
Před 5 měsíci jsme se v sobotu 16.8.2014 v Demänovské dolině, postavili na start 345 km dlouhého štafetového závodu. Pořadatelé už spustily registrace na rok 2015 a já se konečně dostal k sepsání všech zážitků, na které jsem na konci léta nijak neměl chuť. Takže hurá do toho. Nejdřív fakta, ale koho to vůbec zajímá. Jen v kostce. 345 km děleno 12 běžci je cca 28,75 km na jednoho, ale připočtěte k tomu minimum spánku, nepohodlí z přesunů v autě a převýšení a vlivy počasí a máte z toho pěkný víkend, kdy běžíte přes celé Slovensko s partou kamarádů. Jo a my si vzali i jednoho řidiče, který se nám zranil a nemohl běžet a šli jsme do tohohle dovolenkového dobrodružství už podruhé. Když jsme zvládli všechen organizační a migrační marast konečně to začalo. Lenka na trati.
Start v Dömenovské dolině © www.mdpix.sk
Druhým autem jedeme na předávku a čekáme a čekáme. Jo, letos nebloudíme. Když si tak rovnám věci v autě, ptá se mě babička z dřevěnice u cesty. "Čo sa to tu robí?". S logem závodu na triku se hrdě vyprsím a odpovídám "Běžíme štafetu přes celé Slovensko až do Bratislavy". Babička nevědomky kontruje "Aj möj vnuk preteká v behu. Poslednýkrát bežal čosi kolem najvyššieho vrchola Francúzska. Kedysi v septembri. Ale dobre si to nepamätám." Touché, babi, UTMB, schoval jsem vyprsenou hruď a popřál babičce hezký den. Její vnuk možná startoval už ve čtvrtek v kategorii single běžců. Tak nic, Ctibor je tady, Zdenek bere pásku a my jedeme Veroniku hodit na sedmý úsek. Pořád nám vyčítá, že jsme ji dali sedmý úsek, ale když to za války jezdil autobus, tak to dá i Ona. ;) Pak už přesun směr HH šturec, kde to za chvíli čeká mě. Donovalský masiv.

Úsek číslo 8.  HH Šturec - Baláže

Zase to malinké parkoviště u Hotelu Šturec. Změnou oproti loňsku je toytoyka, ale jen pro silné nátury. Dokázala zamořit okolí 10 metrů nesnesitelným smradem a tak jsem rád, že už vidím Veroniku jak dobíhá z kopce a předává mi pásek. Miluju, když mi policie Slovenské Republiky zastaví dopravu a já můžu přebehnout dálnici do jen pro běžce vyhrazeného pruhu. Za chvíli jsem doběhl hodně pomalu se posouvajícího běžce, to jsme ještě v rovinaté části úseku. Jeho trápení teprve přijde, moje ostatně taky. Poslední km před vrcholem dělí běžce na pomalu plazící se a rychleji plazící se. Změnou, stále nevím jestli příjemnou, bylo nasazení fotografů v těch nejprudších pasážích. Jako smál jsem se do objektivu a snažil se vypadat, že o nic nejde, ale objektiv byl svině a nenechal mi nic zdarma. Na fotce nikdo neví jestli se směju naposled vydechuju do hlíny. :)
Když jsem míjel druhého fotografa snažil se mě povzbudit slovy, "Už je to kúsok". "Vím, běžel jsem tu loni, ale  nevím proč jsem tu letos znovu!" stihnu procedit do hlíny. Vrchol a teď ta druhá část, dolů. Zkušeně, obíhám první klesající zatáčku a pak už to pouštím naplno, takovou rychlostí až mi do cesty vyrostl hřib. Přeháním, ale takový pocit jsem měl, když jsem letěl z kopce v tempu pod 3:30 a kolem mně se po totálně rozmlácené a kamenité cestě přehnal asi o 10 let starší běžec, takovým fofrem, že jsem si nezapamatoval jeho SPZku. Do passy, jak by řekl Miloš. Co on má v nádrži chci taky. Au! A je tu asfalt a závěr úseku. Nohy mám zaražené až víte kde a raději bych se bosý proběhl po rozpáleném pekáči než po tomhle asfaltu. Ale co už, cíl se blíží, tak zaber chlape. Už vidím předávku, hrábnul jsem do rezerv a vypálil co to šlo abych vyděsil soupeře, že mám ještě sílu sprintovat.
Po doběhu 8. úseku © www.mdpix.sk
Dal jsem Michalovi pásku a pak jsem si musel na chvíli lehnout na zem, protože jsem ten sprint opravdu napálil. Zapomněl jsem i vypnout hodinky, ale čas je lepší než loni. První skalp. Šup do auta a jede se dál, endorfiny mi lezou z uší. Konečně jsem si zaběhal. Cítím se jako bych rok čekal, než se znovu vyspím s oblíbenou milenkou. Tak zase za rok, holka. Jsou tu noční etapy a Martin zjistil, že 10. úsek má posunutý cíl o 3 km proti loňsku, napálil to, ale ouha trať vedla dál. Nocí se úsek po úseku dostáváme až na 12. úsek, kde jsme předali pásku prvnímu autu a vyrazili do Rudno nad Hronom, kde jsme na hřišti hodili šlofíka.

Úsek číslo 20. Psiare - Nemčiňany

Je mi kosa, spal jsem asi hoďku a kousek, ale už to chci mít za sebou. Protáhnout a Verča je tu, před její druhou etapou měla strach, že se ztratí. Nemožné, vlevo Hron a vpravo koleje, stačí se držet cesty a mezitím se kochat výhledem na klášter v Hronském Beňadiku. Citace z propozic pro běžce. "Podľa miestnej Necyklopédie (opakujem: Necyklopédie) je hustota osídlenia „ako kde, v krčme veľká, v práci malá“. Jo, když neběžíš, kecá se vždycky líp. Tak je to tu, páska na ruce a nocí se sunu druhou etapu, Oproti loňsku není jasné nebe, ale běžím dál. Zdravím pořadatele na trati ve spacáku a šup za vesnicí kolem statku, což poznávám dle libé vůně, jinak jsem ho ještě nikdy neviděl, ale věřím, že tam je. Tuhle etapu běžet za světla v půlce to vzdám. Když jsem pak koukal na záznam z GPS, bylo to celou cestu do mírného kopce a rovinky bez zatáček. Konečně jsem to pustil z kopce do Nemčinian, kde je předávka a peru to opět co to jde. Ouha, tedy loni byla předávka. Teď je jen pořadatel co mi sděluje, že musím ještě dalších 800 metrů dál. Nohy už jsou jako z betonu a já si říkám, že si ty podklady před poslední etapou přečtu. Ještě jsem našel sílu k druhému sprintu, ale jsem rád, že pásku má Michal a je na trase. Po cestě jsem nikoho nepotkal ani mě nikdo nedoběhl. čas lepší než loni na skoro stejném úseku. Druhý skalp, za chvíli svítá

Úsek číslo 32. Vojtechovce - Mierovo

Kolem deváté se dostáváme do Mostové, kde jsme sebou práskli do spacáku na místním hřišti a na sluníčku jsme se trochu dospali. Tenhle typ závodu začíná až na třetí etapě, a regenerovat je třeba. 13:00, svítí slunce, ale není přes 30°C jako loni, přesto si beru na hlavu kšiltovku politou vodou a sluneční brýle. Cíl je doběhnout tuhle etapu a nepoblít se. Loni jsem tady zkysnul jak jogurt v tropech bez lednice. Verča je v cíli a já na trati. Kluci budou čekat podél trati a podávat vodu. Po prvním km si říkám, že to nebude třeba, fouká docela silný vítr. Po dalším, kdy jsem běžel v závětří, ale na slunci to beru zpět. Je mi jasné, že cestičky k Bratislavě jsou zase obzvláště vypečené. Kluci s vodou jsou tu a já mám fakt radost. Lok, polít se a běžím dál, míjím místo, kde jsem loni zvracel, ale tráva tam roste a jsem na tom líp než loni. Sice mě pálí chodidla jako prase a musím hledat místa ideálního došlapu což mě zpomaluje, ale jde to. Zase kluci s vodou, servis jak ve Ferrari kombinovaný s reklamou na Nike.
Servis jako ve Ferrari © www.mdpix.sk
Už to chci mít z krku, teď se blíží ten nekonečně dlouhý úsek, který se rozplývá ve fatamorgáně. Loni jsem tu byl na dně a krize je tu i letos. Zakázal jsem si myslet na slabost a zavřel se v sobě. Nekoukám před sebe ani na slunce, jen po kousku se přibližuji a krájím cestu jako plátky sýra. Chodidla pořád bolí, ale už to moc necítím. Boj se odehrává v hlavě. Jsem u cesty, kde mi policista zastaví dopravu a dva kluky na kolech co nemají přilbu, to vypadá na flastr pro ně. Už je to jen kousek a cedule Mierovo je tu. Sunu se přes vesnici, když mě v poslední zatáčce 500 metrů před cílem předběhl běžec ve sluchátkách. Tak to ne. Přece se nedám v rovince, přidal jsem a jsem před ním. Přidal a je přede mnou. Přidal jsem a ženeme se do cíle. S úsměvem se hecujeme a rameno na rameni to pálíme do cíle, poslední metry má, ale navrch a nakonec mě dal. Díky kámo, bez Tebe bych to ze sebe nevymáčkl. Fakt jsem myslel, že už víc nemůžu, ale můžu. Čas i přes krizi je rozhodně lepší než loni, o parník a jednu grcku. 45:40 na 8 km a závěrečný sprint. Doma jsem koukl na Garminy a hnali jsme se v tempu 2:50. Od té doby vždycky v cíli vím, že mám ještě rezervu a náležitě si do ní hrábnu. Poslední skalp na mém opasku. Můžu se ctí domů. Letos jsem nezvracel.

Už jsme na Parkovišti v Bratislavě. Jirka doběhl a poslední stovku běžíme s ním. Vzhledem k tomu, že v pátek chytil bacil, zvracel, měl skoro čtyřicítky horečky, předvedl obdivuhodnou schopnost rekonvalescence a výkon na jedničku. Ještě mám pár povinností kapitána, při odevzdání čipu a papíru s časy. Tak hotovo a jedem směr Praha. Doma budeme až za tmy a není ani čas zůstat na afterparty. Celkově 22. místo v kategorii ALL jsme 18. čas 27:18:33. O 9 minut zlepšení než loni. Zvracel jen Dino a to ve sprintu do cíle. Ani se nezastavil. Možná změníme jméno týmu. Jak vám zní , "Až na zvratky"? Blbě, co? Mě taky, Až na plech a Zdeňkova odkazu, který to vymyslel a teď se chystá na roli rodiče, se nevzdáme. Jo a 2015 si to dáme v kategorii Ultra, už jste přihlášeni? Zvýhodněné startovné jen do konce ledna.
Cílové foto © www.mdpix.sk

P.S.: Dan po cestě zase dělá kraviny, Vltavarun s ním v autě už fakt nejedu. Ještě mě zavřou. :D

Ministerský předseda Estonska, Jüri Ratas napsal otevřený dopis Evropanům

Otevřený dopis Evropanům #eu2017ee #TallinnDigitalSummit Vážení Evropané! Dnes se mí kolegové a já setkáváme v Tallinu, abychom disk...