pondělí 12. května 2014

Dokončit první maraton: Hotovo


  • 42,195 km
  • 28 km rozběhat kamaráda co to chtěl vzdát.
  • 38 km zavolat sanitku italskému běžci, který ležel u nohou českého policisty.
  • 40 km dostat ráno bilboardem do hlavy.
  • 42 km a proběhnout Pařížskou do cíle? Pocit, který nelze popsat. 

A vlastně jsem ani běžet nechtěl, asi 2 měsíce zpět jsem se rozhodl, že poběžím jen Vltava run a maraton si nechám na jindy. Ale když jsem se minulý týden prošel po skle na Prague International Barefoot running Day IBRD 2014 bylo rozhodnuto. Petr Slavík, nemohl běžet a odkoupil jsem od něj číslo, opět. Konec konců, Slavík jako Slavík.

Cíl: Doběhnout do cíle ideálně pod 5 hodin. Bonus doběhnout pod 4:30. Science and fiction doběhnout pod 4:00.

Ráno jsem se ani trochu necítil jako, že bych měl běžet svůj první maraton. Pocity jako při normálním dni. Na zastávce jsem potkal sousedku, Katku, která taky běhá a do dneška jsem ji jen vídal z okna když běžela kolem. Kecali jsme celou cestu až na Václavák. Tam jsem měl schůzku s Vendy, Dinem, a Petrou, viz. společné foto. Popřát, plácnout a šup do koridorů. Nakonec jsem str hnul nálepku ze svého pečlivě padělaného čísla, malá tradice když kupuji od Petra a šel do posledního koridoru s Vendy. Vůbec se mi nechtělo hnát se na hraně, příští týden mně čeká Vltavarun. Pocity? Stále jsem nevěřil, že běžím, ale začal jsem si užívat atmosféru. Ale s tóny Vltavy mi naběhla husina jak prase. To byly hřebíky jak prase a v podstatě mně neopustila po celou trasu. Než jsem se z posledního dostal na start uběhlo krásných 12 minut, plných vzrušení a očekávání. Jen krátce po startu, jsem musel znovu na WC. U Úřadu vlády, do křoví. Nejlepší místo. ;)

V podstatě vše běželo dobře až do 28 km, až na malou přeháňku v Nuslích a protivítr 15m/s v nárazech, kde jsem na 28 km viděl Zdenka, který seděl u trati a vypadal, že už nejde ani o krok dál. Měl krizi od půlky a chtěl to vzdát a tak jsem s ním pokračoval kousek pěšky, když nastartoval a po chvíli se dal znovu do běhu. Když jsme šli pěšky míjel nás Miloš Škorpil a určitě si myslel něco o mladících co to zase přepálili. :D Ale to zajímavé, aspoň pro mně se teprve mělo začít dít. Zdenek pokračoval dál s vodičem na 4:30 a mně začala bolet levá noha v kotníku, až doma jsem si uvědomil, že jsem se v týdnu nakopnul o železnou část postele a musel jsem zpomalit a to citelně. Ale pořád jsem měl velký náskok. Než jsem zastavil se Zdenkem běžel jsem na čas pod 4:30, ale i taková maličkost se projeví, když běžíte 42 km. Pokračoval jsem volným tempem až na Rohanské nábřeží, kde jsem si vzal na občerstvovačce houbičku a dal se do boje s protivětrem a levou nohou.

Po 500 metrech jsem si všiml stojícího policisty a za ním na zemi ležícího běžce. Napadlo mně, že ho hlídá než dorazí sanitka, to asi všechny běžce a pro jistotu jsem zastavil a dal běžci svoji houbičku, ať se omývá. Byl to italský běžec a ihned ji začal cucat, z toho jsem usoudil, že je dehydrovaný, ale policista mne ujišťoval, že si zde jen lehl a odpočívá. TO mu prý italský běžec tvrdil než ulehl. Ujistil jsem policistu, že toto rozhodně není normální stav a už vůbec ne na 38 km maratonu. Zavolal běžci sanitku a začal se o něj konečně zajímat. Škoda, že nemám jeho služební číslo. Ale stál cca 500m za občerstvovací stanicí na 38 km, kdyby to chtěl někdo řešit služebně. Chvíli jsem si popovídal s Italem a pokračoval jsem nejméně oblíbenou částí tratě. Rovinou po Rohanském.

U poslední občerstvovačky jsem si dal ionťák a banán. Vyhazoval jsem kelímek do velikého koše s billboardem KOMWAG, když ho vítr obrátil přímo na mně. Díky za Bujinkan, pády se pořád hodí. Ihned jsem šel instinktivně k zemi a dostal jsem jen slabou ránu do hlavy a neodřel si kolena. Při stavění na nohy jsem navíc uklouzl na slupce od pomeranče. :D Jestli je tohle to naběhnutí do zdi, bylo pořádné.

Těšnovský tunel byl vybaven oproti půlce několika reproduktory, které dál nesly zvuk hlasu moderátora a hudbu ze stánku. Totálně blbý nápad!!! Když jsme to běželi poprvé, ještě to šlo, ale na 40 km? Ani náhodou. Feedback pořadatelům na příští rok. Jinak běžím jinudy. Postupně jsem se pomalu dopravoval až k Pařížské, kde jsem si uvědomil, že už jsem vlastně v cílí a dostal jsem to co mi vždy. Energii. Najednou jsem neměl tuhé nohy, nebolela mně levá noha a letěl jsem lehce jako pták Pařížskou ulicí a mával a mával všem kolem, kteří nás vydatně povzbuzovali. Maratonci chápou, prostě bomba. V cíli jsem si na Staromáku zařval od radosti s rukama nad hlavou, tak nahlas, že se na mně obrátili všechny objektivy v okruhu 30 metrů a pak cílová brána. A konec. Dokončil jsem svůj první maraton. Zapomněl jsem si vypnout Garminy, ale oficiálně, 4:54:08. Vzhledem k záchranným operacím na trati a billboardu, jsem spokojen a nelituji ani vteřiny závodu.

Medaili mi dal Franta, který dobrovolničil. Mimochodem díky všem dobrovolníkům, bylo vás kolem 1300 a na vás ten závod stojí. Od Franty jsem se dověděl, že dokončil i Zdenek. Byl jsem rád, že doběhl a nevzdal.

Po cestě jsem potkal Verču, a pokračoval jsem s ní pro věci a převlíknout se. Chvilka odpočinku ve fatboy a potom polívka, Verčou v pizzerce a domů.

Nejlepší reakce na medaili. Byla Štěpánova. "Jéééé, to je wolskwagen." No, děti nemají představu co je běžet 42 km. Ale rozesmál mně.

Dneska jsme jeli se Štěpánem do školy. V metru jsem viděl pár lidí jejichž chůze byla podobná mojí. Přeháním, ale tak strašné to není. Jen puchýř na levé a jinak se bolest dá snést. Už jsem cvičil a jdu vyklusat i přes neutichající vítr. Ale občas cítím, když udělám určitý pohyb.

Shrnutí nebo závěr jak chcete: Bomba!!! stačí si jen vzpomenout na doběh Pařížskou a mám slzy v očích a husinu jak prase. Maraton prověří vaše schopnosti úplně do detailu a záleží i na maličkostech jako kopnutí do postele. Dokonalost není maličkost, ale z maličkostí se skládá. Maraton není maličkost, ale úspěšné dokončení maratonu se na maličkostech zakládá. Dodržovat tréninkový program, posilovat středové svaly, mít na mysli váš cíl, zavodnit se atd a hlavně se u toho nezničit. Jsem šťastný a mám zase na chvíli klid než si vezmu další bod z mého seznamu snů. Co to bude? Dokončit triatlon? Potápět se se žraloky? Nebo konečně dostudovat? Nevím, ale zase něco náročného a dlouhého. Brát si malé cíle mně nebaví.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ministerský předseda Estonska, Jüri Ratas napsal otevřený dopis Evropanům

Otevřený dopis Evropanům #eu2017ee #TallinnDigitalSummit Vážení Evropané! Dnes se mí kolegové a já setkáváme v Tallinu, abychom disk...