pátek 2. ledna 2015

Od Tatier k Dunaju 2014 - Podruhé a úplně jinak

Od Tatier k Dunaju 2014 - Podruhé a úplně jinak

Týmové foto © www.mdpix.sk
Před 5 měsíci jsme se v sobotu 16.8.2014 v Demänovské dolině, postavili na start 345 km dlouhého štafetového závodu. Pořadatelé už spustily registrace na rok 2015 a já se konečně dostal k sepsání všech zážitků, na které jsem na konci léta nijak neměl chuť. Takže hurá do toho. Nejdřív fakta, ale koho to vůbec zajímá. Jen v kostce. 345 km děleno 12 běžci je cca 28,75 km na jednoho, ale připočtěte k tomu minimum spánku, nepohodlí z přesunů v autě a převýšení a vlivy počasí a máte z toho pěkný víkend, kdy běžíte přes celé Slovensko s partou kamarádů. Jo a my si vzali i jednoho řidiče, který se nám zranil a nemohl běžet a šli jsme do tohohle dovolenkového dobrodružství už podruhé. Když jsme zvládli všechen organizační a migrační marast konečně to začalo. Lenka na trati.
Start v Dömenovské dolině © www.mdpix.sk
Druhým autem jedeme na předávku a čekáme a čekáme. Jo, letos nebloudíme. Když si tak rovnám věci v autě, ptá se mě babička z dřevěnice u cesty. "Čo sa to tu robí?". S logem závodu na triku se hrdě vyprsím a odpovídám "Běžíme štafetu přes celé Slovensko až do Bratislavy". Babička nevědomky kontruje "Aj möj vnuk preteká v behu. Poslednýkrát bežal čosi kolem najvyššieho vrchola Francúzska. Kedysi v septembri. Ale dobre si to nepamätám." Touché, babi, UTMB, schoval jsem vyprsenou hruď a popřál babičce hezký den. Její vnuk možná startoval už ve čtvrtek v kategorii single běžců. Tak nic, Ctibor je tady, Zdenek bere pásku a my jedeme Veroniku hodit na sedmý úsek. Pořád nám vyčítá, že jsme ji dali sedmý úsek, ale když to za války jezdil autobus, tak to dá i Ona. ;) Pak už přesun směr HH šturec, kde to za chvíli čeká mě. Donovalský masiv.

Úsek číslo 8.  HH Šturec - Baláže

Zase to malinké parkoviště u Hotelu Šturec. Změnou oproti loňsku je toytoyka, ale jen pro silné nátury. Dokázala zamořit okolí 10 metrů nesnesitelným smradem a tak jsem rád, že už vidím Veroniku jak dobíhá z kopce a předává mi pásek. Miluju, když mi policie Slovenské Republiky zastaví dopravu a já můžu přebehnout dálnici do jen pro běžce vyhrazeného pruhu. Za chvíli jsem doběhl hodně pomalu se posouvajícího běžce, to jsme ještě v rovinaté části úseku. Jeho trápení teprve přijde, moje ostatně taky. Poslední km před vrcholem dělí běžce na pomalu plazící se a rychleji plazící se. Změnou, stále nevím jestli příjemnou, bylo nasazení fotografů v těch nejprudších pasážích. Jako smál jsem se do objektivu a snažil se vypadat, že o nic nejde, ale objektiv byl svině a nenechal mi nic zdarma. Na fotce nikdo neví jestli se směju naposled vydechuju do hlíny. :)
Když jsem míjel druhého fotografa snažil se mě povzbudit slovy, "Už je to kúsok". "Vím, běžel jsem tu loni, ale  nevím proč jsem tu letos znovu!" stihnu procedit do hlíny. Vrchol a teď ta druhá část, dolů. Zkušeně, obíhám první klesající zatáčku a pak už to pouštím naplno, takovou rychlostí až mi do cesty vyrostl hřib. Přeháním, ale takový pocit jsem měl, když jsem letěl z kopce v tempu pod 3:30 a kolem mně se po totálně rozmlácené a kamenité cestě přehnal asi o 10 let starší běžec, takovým fofrem, že jsem si nezapamatoval jeho SPZku. Do passy, jak by řekl Miloš. Co on má v nádrži chci taky. Au! A je tu asfalt a závěr úseku. Nohy mám zaražené až víte kde a raději bych se bosý proběhl po rozpáleném pekáči než po tomhle asfaltu. Ale co už, cíl se blíží, tak zaber chlape. Už vidím předávku, hrábnul jsem do rezerv a vypálil co to šlo abych vyděsil soupeře, že mám ještě sílu sprintovat.
Po doběhu 8. úseku © www.mdpix.sk
Dal jsem Michalovi pásku a pak jsem si musel na chvíli lehnout na zem, protože jsem ten sprint opravdu napálil. Zapomněl jsem i vypnout hodinky, ale čas je lepší než loni. První skalp. Šup do auta a jede se dál, endorfiny mi lezou z uší. Konečně jsem si zaběhal. Cítím se jako bych rok čekal, než se znovu vyspím s oblíbenou milenkou. Tak zase za rok, holka. Jsou tu noční etapy a Martin zjistil, že 10. úsek má posunutý cíl o 3 km proti loňsku, napálil to, ale ouha trať vedla dál. Nocí se úsek po úseku dostáváme až na 12. úsek, kde jsme předali pásku prvnímu autu a vyrazili do Rudno nad Hronom, kde jsme na hřišti hodili šlofíka.

Úsek číslo 20. Psiare - Nemčiňany

Je mi kosa, spal jsem asi hoďku a kousek, ale už to chci mít za sebou. Protáhnout a Verča je tu, před její druhou etapou měla strach, že se ztratí. Nemožné, vlevo Hron a vpravo koleje, stačí se držet cesty a mezitím se kochat výhledem na klášter v Hronském Beňadiku. Citace z propozic pro běžce. "Podľa miestnej Necyklopédie (opakujem: Necyklopédie) je hustota osídlenia „ako kde, v krčme veľká, v práci malá“. Jo, když neběžíš, kecá se vždycky líp. Tak je to tu, páska na ruce a nocí se sunu druhou etapu, Oproti loňsku není jasné nebe, ale běžím dál. Zdravím pořadatele na trati ve spacáku a šup za vesnicí kolem statku, což poznávám dle libé vůně, jinak jsem ho ještě nikdy neviděl, ale věřím, že tam je. Tuhle etapu běžet za světla v půlce to vzdám. Když jsem pak koukal na záznam z GPS, bylo to celou cestu do mírného kopce a rovinky bez zatáček. Konečně jsem to pustil z kopce do Nemčinian, kde je předávka a peru to opět co to jde. Ouha, tedy loni byla předávka. Teď je jen pořadatel co mi sděluje, že musím ještě dalších 800 metrů dál. Nohy už jsou jako z betonu a já si říkám, že si ty podklady před poslední etapou přečtu. Ještě jsem našel sílu k druhému sprintu, ale jsem rád, že pásku má Michal a je na trase. Po cestě jsem nikoho nepotkal ani mě nikdo nedoběhl. čas lepší než loni na skoro stejném úseku. Druhý skalp, za chvíli svítá

Úsek číslo 32. Vojtechovce - Mierovo

Kolem deváté se dostáváme do Mostové, kde jsme sebou práskli do spacáku na místním hřišti a na sluníčku jsme se trochu dospali. Tenhle typ závodu začíná až na třetí etapě, a regenerovat je třeba. 13:00, svítí slunce, ale není přes 30°C jako loni, přesto si beru na hlavu kšiltovku politou vodou a sluneční brýle. Cíl je doběhnout tuhle etapu a nepoblít se. Loni jsem tady zkysnul jak jogurt v tropech bez lednice. Verča je v cíli a já na trati. Kluci budou čekat podél trati a podávat vodu. Po prvním km si říkám, že to nebude třeba, fouká docela silný vítr. Po dalším, kdy jsem běžel v závětří, ale na slunci to beru zpět. Je mi jasné, že cestičky k Bratislavě jsou zase obzvláště vypečené. Kluci s vodou jsou tu a já mám fakt radost. Lok, polít se a běžím dál, míjím místo, kde jsem loni zvracel, ale tráva tam roste a jsem na tom líp než loni. Sice mě pálí chodidla jako prase a musím hledat místa ideálního došlapu což mě zpomaluje, ale jde to. Zase kluci s vodou, servis jak ve Ferrari kombinovaný s reklamou na Nike.
Servis jako ve Ferrari © www.mdpix.sk
Už to chci mít z krku, teď se blíží ten nekonečně dlouhý úsek, který se rozplývá ve fatamorgáně. Loni jsem tu byl na dně a krize je tu i letos. Zakázal jsem si myslet na slabost a zavřel se v sobě. Nekoukám před sebe ani na slunce, jen po kousku se přibližuji a krájím cestu jako plátky sýra. Chodidla pořád bolí, ale už to moc necítím. Boj se odehrává v hlavě. Jsem u cesty, kde mi policista zastaví dopravu a dva kluky na kolech co nemají přilbu, to vypadá na flastr pro ně. Už je to jen kousek a cedule Mierovo je tu. Sunu se přes vesnici, když mě v poslední zatáčce 500 metrů před cílem předběhl běžec ve sluchátkách. Tak to ne. Přece se nedám v rovince, přidal jsem a jsem před ním. Přidal a je přede mnou. Přidal jsem a ženeme se do cíle. S úsměvem se hecujeme a rameno na rameni to pálíme do cíle, poslední metry má, ale navrch a nakonec mě dal. Díky kámo, bez Tebe bych to ze sebe nevymáčkl. Fakt jsem myslel, že už víc nemůžu, ale můžu. Čas i přes krizi je rozhodně lepší než loni, o parník a jednu grcku. 45:40 na 8 km a závěrečný sprint. Doma jsem koukl na Garminy a hnali jsme se v tempu 2:50. Od té doby vždycky v cíli vím, že mám ještě rezervu a náležitě si do ní hrábnu. Poslední skalp na mém opasku. Můžu se ctí domů. Letos jsem nezvracel.

Už jsme na Parkovišti v Bratislavě. Jirka doběhl a poslední stovku běžíme s ním. Vzhledem k tomu, že v pátek chytil bacil, zvracel, měl skoro čtyřicítky horečky, předvedl obdivuhodnou schopnost rekonvalescence a výkon na jedničku. Ještě mám pár povinností kapitána, při odevzdání čipu a papíru s časy. Tak hotovo a jedem směr Praha. Doma budeme až za tmy a není ani čas zůstat na afterparty. Celkově 22. místo v kategorii ALL jsme 18. čas 27:18:33. O 9 minut zlepšení než loni. Zvracel jen Dino a to ve sprintu do cíle. Ani se nezastavil. Možná změníme jméno týmu. Jak vám zní , "Až na zvratky"? Blbě, co? Mě taky, Až na plech a Zdeňkova odkazu, který to vymyslel a teď se chystá na roli rodiče, se nevzdáme. Jo a 2015 si to dáme v kategorii Ultra, už jste přihlášeni? Zvýhodněné startovné jen do konce ledna.
Cílové foto © www.mdpix.sk

P.S.: Dan po cestě zase dělá kraviny, Vltavarun s ním v autě už fakt nejedu. Ještě mě zavřou. :D

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ministerský předseda Estonska, Jüri Ratas napsal otevřený dopis Evropanům

Otevřený dopis Evropanům #eu2017ee #TallinnDigitalSummit Vážení Evropané! Dnes se mí kolegové a já setkáváme v Tallinu, abychom disk...