We Run Prague 2013

"V této knize, která je mými vzpomínkami.
Na první stránce první kapitoly, která líčí den, kdy jsem tě poprvé potkal...
... jsou napsána tato slova.
Zde začíná nový život.''

Dante Alighieri, La Vita Nuova

(Takto je čteno kapitánem Janeway v Star Trek Voyager, 5. série, epizoda 11)

13280 I am fast and furious

   Dal jsem si sprchu, pořádný kotel těstovin, kafe a mám rohlík od ucha k uchu a kdybych neměl uši, směju se dookola. Takový mám pocit z We Run Prague 2013. Uzavřela se krásná první kapitola mého běžeckého života. Kdy jsem začal běhat před rokem. Po rozchodu s přítelkyní, po odchodu z práce, která mě ničila. No prostě toho bylo tenkrát na nic víc. Ale začal jsem běhat a běhám už pořád a běhat budu co mi jen budou síly stačit. Někdy v srpnu loňského roku jsem se začal připravovat na svůj první závod. We Run Prague 2012. Dokončil jsem za 57:07. Nikdy předtím jsem 10km neběžel. Nejvíc tak 3km a možná ani to ne. Dneska jsem dokončil za 45:44 a jsem spokojený.

   Postavil jsem se krátce před 16:00 do modrého koridoru s časem 40-45:00 a srovnával jsem jaké to bylo loni, když jsem byl v tom úplně posledním až vzadu na konci. Užíval jsem si blízkost pódia s Bárou Špotákovou a Paulou Radcliffe a celou tu atmosféru mávajících rukou, ale pak už jsme odpočítali a vyběhli a bylo nás 10 000. Oproti loňsku nárůst z 8500. Měl jsem strach jak to pořadatelé nacpou do žlutých lázní, ale vešlo jim to nádherně. I organizačně jsem nezaznamenal žádný problém. Teda až na ty čipy a ve výsledcích zobrazený čas od výstřelu, ale jinak dobrý holky a kluci z Nike a dik. ;) . Ale za chvíli už jsem měl za sebou první kilometr a pokračoval jsem Prahou dál pod Vyšehradskou skálou, Rašínovým nábřežím jsem si to běžel městem, které se mi před třemi léty stalo novým domovem, až na Václavské náměstí na první občerstvovací stanici. Jen si tak trochu loknout a polít se a zase dál. Na Staromáku jsem kousek běžel s Petrou a u Vltavy,  jsem na občerstvovačce za Jiráskovým mostem zdravil Zdeňka, kamaráda a treníra z Nike tréninků. A foukal vítr a slunce mně hřálo a chvílemi i pálilo. A po celou dobu se mi běželo tak hladce a krásně, že jsem se vykašlal na svůj cíl dát to pod 45:00 a prostě jsem si to "jen" bombasticky užíval! Protože tenhle závod je pro mně totiž vrchol sezóny. Je to moje srdcovka. Je to můj závod "Number one".

   Nejsou tu totiž žádní Keňani, a shon za rekordem trati. We Run Prague je závod kamarádský a přátelský. Je tu hodně "hobíků" a zároveň i profíků a je to jen 10km a běhá se to tam kde trénuji a kudy chodím do práce. A podél trati postávají známí a kamarádi a já si prostě můžu běžet na pohodu a zdravit je a dávat si "high five" a cítit se skvěle! Tenhle závod má prostě atmošku jako žádný jiný. A už když ho běžím tak mám husinu a občas i slzičku. Tak takhle si to užívám a takhle jsem si to užil i dneska.

   Tentokrát jsem neběžel #ažnaplech, tentokrát jsem to běžel jako poděkování. Běžel jsem to jako poslední etapu své velké pouti, která za ten rok udělala přes 950km. Necelých 50km ještě zbývá do první tisícovky. A ten rok jsem si užil hodně starostí a stresů, ale poznal jsem i hodně radostí a krás. A hodně jsem se toho o sobě dozvěděl. A o tomto sportu, prostě o tom všem. Děkuji všem se kterýma běhám, které potkávám a míjím. Bez vás by to nebylo ono.

P.S.: Někdy je třeba zvolnit, aby jste zvítězili. A někdy je třeba nezvítězit, aby jste se cítili jako vítěz. ;)