Jak jsem se rozhodl užít si nestereo vánoce.

Nejsem Vánoční hater. Ani nechci kazit Vánoce ostatním. A vůbec to není o tom, že nemám s kým a kde být. Ale prostě rok co rok vidím kolem sebe neustále se opakující cirkus a tak jsem se rozhodl ho letos vynechat. A proč? Protože mám možnost svobodné volby a chci vědět co dělám a proč to dělám.

Nenazdobil jsem letos stromeček, stejně ho zase kocouři do Štěpána sestřelí. Nechal jsem ho i baňkami v krabici. Nebudu si s nikým na Štědrý den dávat dárky. Ne, že bych je nekoupil. Koupil, ale nestandardní. Každý z mých blízkých dostane kurz z naučmese, aby se mohl naučit něco co mu zůstane napořád. Nebudu večer koukat na pohádku, místo toho se projde s přítelkyní po městě. Nebudu mít ani bramborový salát a kapra. Mimochodem, toho jsem nejedl, speciálně, na štědrý den, ještě když jsem jedl maso, protože mi to přišlo jako genocida páchána na kapřím etniku. Dávám si právě čočku na kyselo, protože ji mám rád. Zkrátka nebudu dělat nic z toho co dělám každý rok.


A to protože se každý rok dokola opakují neustále ty samé situace kolem mně a chci prolomit kruh. Takže:

1. Přejeme si šťastné a veselé svátky. Jen ty svátky? Jen ty tři dny? Copak rok nemá dalších 362 dní kdy můžeme být šťastní? Jako by jsme mohli nebo měli nařízeno být šťastni jen na vánoce. A ještě na sebe máme být hodní, když jsou ty vánoce. Tzn., že po zbytek roku se změníme ve zvířata, která si nedávají přednost ve dveřích, nepomáhají maminkám s kočárkem do tramvaje, babičkám s taškou do schodů atd. Často vidím před vánoci spoustu nervních lidí, kteří po sobě řvou. Řvou po prodavačkách v obchodech. řvou po lidech v MHD. Prostě řvou protože jsou unavení a vystresovaní z toho, že musí být na ten Štědrý den šťastní a veselí. Musí všechno stihnout, aby už konečně byli doma s rodinou a byli šťastní a veselí. Proto jsem se rozhodl, že nebudu přát štastné a veselé svátky, ale šťastný a veselý celý život a každý jeho jednotlivý den i okamžik. Máte na něj právo, jen si to tak musíte zařídit. Vaše štěstí nemá v rukou žádný osud nebo bůh, který se samovolně rozhoduje, kdo a kdy bude mít super den. Jste to jen vy a nikdo jiný. Začněme už dnes. ;)
2. Kupujeme si spoustu dárků. Zadlužujeme se, trumfujeme se, kdo dráž. Běháme, lítáme jak blbí. A proč? Nevím. Nějaká zkomolené tradice, která nám přerostla přes hlavu a peněženku. K čemu jsou nám všechny ty iPody, iPhony, iPady, ajBoty, ajKnihy, ajDalší jiné kraviny, kterýma si dáváme najevo jak se máme rádi. Co zkusit místo hromady dárků, které jsou častěji jen výkupným, za černé svědomí, že tolik pracujeme, nejsme doma a nemáme na své rodiny a kamarády čas. A když už jsme doma a máme čas, tak tolik vystresovaní a unavení, že po jen řveme a nadáváme. Místo toho dnes u vánočního stromečku obejměte vaši ženu, přítelkyni, maminku, děti prostě všechny co s nimi jste a řekněte jim jak je máte rádi a jak si vážíte jejich podpory a lásky. A nedělejte to jen jednou v roce. Dělejme to třeba každý den.
3. Úklid, vaření a pečení. Nemám nic proti úklidu, ale preferuji ho dělat pravidelně a ne jednou za rok. :) Vařit a péct různé dobroty je fajn, ale mám už roky pocit, že místo "Narodil se Kristus pán, radujme se..." se tam zpívá přežerme se. Předvánoční fronty v obchodech, kvůli třídenní žranici a přecpávání se. Asi se zeptám bezdomovců jak je to se stavy popelnic po vánocích a kdy jim začínají žně. Nejdříve se napečou hromady cukroví a pak slýcháme to "nejez to! Cukroví je až na svátky". Během svátků se zase ozývá "jezte to cukroví, zkazí se, příští rok se na vás vykašlu." A když už je napečeno, navařeno, uklizeno všichni jsou večer totálně vyčerpaní a během dne atmosféra, že stačí jen jiskra a už se to doma hádá a na štědrý den. Kdy na sebe přece máme být hodní. Vysrat se na úklid, pečení, vaření. Mnohem raději budu celý den s lidmi, které mám rád, hrát na kytaru koledy, zpívat a vykládat si, než večer rozbalit pár dárků, kouknout na pohádku, u které se dojí zbytky salátu od večeře a do hodiny všichni usnou vyčerpáním a stresem z příprav a stresu. Prostě buďme spolu a ne s našimi sporáky, troubami a vysavači.

Jediné co se tímto článkem snažím říct je, že jsem si udělal nestereo vánoce, abych si uvědomil proč je slavíme a co nám mají dát. Pro mě je to uvědomění si, že jsme lidé a ne stroje. Máme své chyby a emoce a často podle toho jednáme. Nemluvíme spolu ale, žijeme vedle sebe a není to dobou. Je to námi lidmi.

Proto vám přeji štastný a veselý každý den ve vašem životě. Aby jste dělali co milujete a byli s lidmi, které milujete po celý rok a nejen na vánoce. Dávejte jim najevo co k nim cítíte a jak je máte rádi, protože zítra už může být pozdě. A vykašlete se na zvyky a tradice, které děláte bez porozumění jejich základům a kořenům. Protože, když občas něco nebude ťipťop, ale budete se svými rodinami a přáteli, bude vám to úplně jedno a jim taky.

P.S.: Ježíš se stejně nenarodil v prosinci, ale v cca v březnu, takže je to velké šílenství úplně jedno.

Flashrun nebo Frog run? Just fun. ;)

Vím, že nejsem originální co se úvodních článků týče, ale opět výzva na FB a opět je za tím Nike. Opět běžecký event a opět jsem se přihlásil, než jsem si přečetl o co vlastně půjde. Název akce Flashrun. Prosím neplést s "Kulový blesk" a pod. Běh žižkovským nádražím ve tmě a na design bloku. No tak jistě, u toho musím být. A protože jsem před nedávnem měl chřipku, která se mnou silně zacloumala. Ne, milé dámy, nebyla to jen obyčejná rýmečka a kašílek, tak jsem běhání s vyjímkou Twitrunu moc nedal. No prostě děs. I proto jsem si musel jít zaběhat a i běžecká banda už mi i chyběla. Zejména mlčenlivost a skromnost Dana s Davidem. :P

Dopoledne jsem měl schůzku, pak skype call, mezitím bourala tramvaj, kterou jsem se vracel do kanceláře, kde jsem jen stihl pořešit největší průsery a spěchal jsem na Hradčanskou, kde jsme měli sraz s Terkou a Lukášem. Překvapilo mně, zě si dáváme schůzku na zastávce MHD, a pak jsme pokračovali autem. Teda až když se přidal Lukáš. No, spíš vycourali. Praha prožívala svůj každodenní dopravní kolaps, ale přes letenský tunel jsme se dostali, přes Karlín na Žižkov a šli se zaregistrovat a převléci. Déšť, který lehce zkrápěl mé sako při cestě na tramvaj, sílil. Silně sílil a to se nám pramálo líbilo. Ale než moknout a mrznout tak to raději využít vstupenku, kterou jsme dostali od Nike a šli jsme si prohlédnout Designblok. Tam jsem se nějak zamotal a než jsem se vymotal bylo 18:58. Na start jsem dobíhal a už začalo řazení do skupin.

Honza Jakubíček měl skupinu číslo jedna a říkal, že chce ty nejrychlejší. Inu, moc se mi nechtělo, ale když jsem viděl, že tam jdou i kluci a holky pomalejší než já. Bylo rozhodnuto. V sílícím dešti jsme poskakovali a rozehřívali se, až jsme konečně vyrazili směr Žižkovský pomník. Hned na prvních metrech jsem pochopil, že tohle bude samá voda. Kaluže, výmoly a všude vody jak, vody po dešti a než se dav roztáhnul, už jsem měl mokro v obou botách a za chvíli všechno na sobě. Jsem si jist, že jsem nebyl sám. U Žižkovského památníku kroužíme v dešti a čekáme na ostatní, asi 3 kolečka. Déšť stále sílí, až se konečně 200 hlavé stádo dostává na místo a začíná akce ne úplně se nepodobající nahánění dobytka. Upřímně fotografa lituji. Já na jeho místě mít k zorganizování tuhle bandu, tak zahodím aparát, ať stojí co stojí a jdu prodávat smažené hranolky. Ale povedlo se. Na výsledek si ještě chvíli počkejte. Snad budu v zadní řadě i vidět. A už konečně běžíme dál. Ještě jsem před sebou zahlídl Petru, jak se rozplácla na žulovém kvádru, který očividně neviděla, až to plesklo a všichni se koukali jestli žije. Kdybych nebyl gentleman a pokračoval v popisu rozplácnutí, napsal bych, že se tam neplácla jak žvýkačka vystřelená z praku. Ale nic se jí nestalo a pokračovala v běhu. ;)

Cesta z kopce vypadala jako sjezd divoké řeky, ovšem za stavu průtrže mračen a zácpy na magistrále. Kolona běžců, skok co skok, šplouch a šplouch. Všude voda, samá voda a hoooodně běžců. Pokračovali jsme směr Florenc a pak na Křižíkovu, kde jsme k mému příjemnému překvapení zatočili do tunelu a do kopce. No jako nahoře jsem cítil v nohách nedostatek trénování a z plic lezlo vše co jsem nestihl vykašlat během "rýmičky". Ale budili jsme pozornost. Bodejť by ne, že. V dešti běží 200 svítících maniaků málokdy a lidi nás solidně povzbuzovali. Zrovna nahoře u tunelu jsem za to vděčný. Slova všichni jste machři a máte můj obdiv nás nabudí. Chytil jsem další dech a kolem stojícího zdravotníka, pochvala organizátorům, jsem procválal, jak Šemík přes Vyšehradskou skálu. Směrem na Krejcárek, jsme potkali dalšího zdravotníka, což jsem fakt ocenil, že se na nás tolik dbá a už jsem si říkal, že by mohl být konec blízko. Garminy napověděly, že je. A pak jsem viděl jako se čelo stáčí přes Krejcárek po schodech nahoru směr nádraží Žižkov. Jako teda tolik schodů jsem nevyběhl nikdy v životě a nahoře už jsem tavil. U zastávky, ale čekala skupina na světla a tam jsem je doběhl. Během chvilky i trošku zregeneroval, abych nabral sílu na závěrečné brodění. Ano brodění, protože tohle už byla kanoistika bez kánoí. :D Vběhli jsme do nákladového nádraží, kde jsme si dali high five a pak se všichni sunuli k autům do MHD, převléct a rychle domů do tepla.


Přiznávám převlékání z úplně mokrých věcí, s úplně mokrýma rukama a svraštělou kůží, v úplné tmě na rampě na nádraží není vůbec sranda. No, ale povedlo se. Mokré jsem měl úplně vše. I své speciální obojživelné trenýrky, želvy ninja, určené pro boj v týlu nepřítele a obojživelné operace.







Takže rychle autem domů a do sucha a najíst a dát si čaj a napsat po dlouhééééé době tenhle článek. A samozřejmě to postnou na FB. :D

Edit:

Společné foto ;)

We Run Prague 2013

"V této knize, která je mými vzpomínkami.
Na první stránce první kapitoly, která líčí den, kdy jsem tě poprvé potkal...
... jsou napsána tato slova.
Zde začíná nový život.''

Dante Alighieri, La Vita Nuova

(Takto je čteno kapitánem Janeway v Star Trek Voyager, 5. série, epizoda 11)

13280 I am fast and furious

   Dal jsem si sprchu, pořádný kotel těstovin, kafe a mám rohlík od ucha k uchu a kdybych neměl uši, směju se dookola. Takový mám pocit z We Run Prague 2013. Uzavřela se krásná první kapitola mého běžeckého života. Kdy jsem začal běhat před rokem. Po rozchodu s přítelkyní, po odchodu z práce, která mě ničila. No prostě toho bylo tenkrát na nic víc. Ale začal jsem běhat a běhám už pořád a běhat budu co mi jen budou síly stačit. Někdy v srpnu loňského roku jsem se začal připravovat na svůj první závod. We Run Prague 2012. Dokončil jsem za 57:07. Nikdy předtím jsem 10km neběžel. Nejvíc tak 3km a možná ani to ne. Dneska jsem dokončil za 45:44 a jsem spokojený.

   Postavil jsem se krátce před 16:00 do modrého koridoru s časem 40-45:00 a srovnával jsem jaké to bylo loni, když jsem byl v tom úplně posledním až vzadu na konci. Užíval jsem si blízkost pódia s Bárou Špotákovou a Paulou Radcliffe a celou tu atmosféru mávajících rukou, ale pak už jsme odpočítali a vyběhli a bylo nás 10 000. Oproti loňsku nárůst z 8500. Měl jsem strach jak to pořadatelé nacpou do žlutých lázní, ale vešlo jim to nádherně. I organizačně jsem nezaznamenal žádný problém. Teda až na ty čipy a ve výsledcích zobrazený čas od výstřelu, ale jinak dobrý holky a kluci z Nike a dik. ;) . Ale za chvíli už jsem měl za sebou první kilometr a pokračoval jsem Prahou dál pod Vyšehradskou skálou, Rašínovým nábřežím jsem si to běžel městem, které se mi před třemi léty stalo novým domovem, až na Václavské náměstí na první občerstvovací stanici. Jen si tak trochu loknout a polít se a zase dál. Na Staromáku jsem kousek běžel s Petrou a u Vltavy,  jsem na občerstvovačce za Jiráskovým mostem zdravil Zdeňka, kamaráda a treníra z Nike tréninků. A foukal vítr a slunce mně hřálo a chvílemi i pálilo. A po celou dobu se mi běželo tak hladce a krásně, že jsem se vykašlal na svůj cíl dát to pod 45:00 a prostě jsem si to "jen" bombasticky užíval! Protože tenhle závod je pro mně totiž vrchol sezóny. Je to moje srdcovka. Je to můj závod "Number one".

   Nejsou tu totiž žádní Keňani, a shon za rekordem trati. We Run Prague je závod kamarádský a přátelský. Je tu hodně "hobíků" a zároveň i profíků a je to jen 10km a běhá se to tam kde trénuji a kudy chodím do práce. A podél trati postávají známí a kamarádi a já si prostě můžu běžet na pohodu a zdravit je a dávat si "high five" a cítit se skvěle! Tenhle závod má prostě atmošku jako žádný jiný. A už když ho běžím tak mám husinu a občas i slzičku. Tak takhle si to užívám a takhle jsem si to užil i dneska.

   Tentokrát jsem neběžel #ažnaplech, tentokrát jsem to běžel jako poděkování. Běžel jsem to jako poslední etapu své velké pouti, která za ten rok udělala přes 950km. Necelých 50km ještě zbývá do první tisícovky. A ten rok jsem si užil hodně starostí a stresů, ale poznal jsem i hodně radostí a krás. A hodně jsem se toho o sobě dozvěděl. A o tomto sportu, prostě o tom všem. Děkuji všem se kterýma běhám, které potkávám a míjím. Bez vás by to nebylo ono.

P.S.: Někdy je třeba zvolnit, aby jste zvítězili. A někdy je třeba nezvítězit, aby jste se cítili jako vítěz. ;)

Trénink s Wesley Korirem

   Zase jsem viděl na facebooku výzvu a zase kliknul. Tentokrát se jednalo o trénink s Wesley Korirem, keňským vytrvalcem a mimo jiné vítězem Boston Maraton. Na facebook stránce Running Mall se v sobotu v noci objevila výzva. A prvních 20, přihlášených dostalo možnost se proběhnout s Wesleym. No a já byl mezi těmi 20 prvními, kteří to stihli.

   Ve středu 28.8., kdy trénink měl proběhnout jsem měl celodenní školení a po jeho skončení jsem se zdržel dostěhováním lednice, kterou nevhodně dovezla zásilková služba. Trénink začínal v 18:30 s doporučením  přijít o 30 minut dříve, jsem vyrážel kousek před 18:00 z bytu na Smíchově, ve velmi svižném tempu na Anděl, kde jsem chytil tramvaj. Posledních 100 metrů byl sprint, ale stihl jsem to. Pak ještě klus k Running Mall na roh Milady Horákové a Františka Křížka. Zastávka Kamenická a ne Letenské Náměští, ale dorazil jsem a hned se mně ujala slečna z obsluhy, ověřila si mé jméno a dostal jsem klíček od skříňky a ručník. Nevěděl jsem, že je trénink spojený i s vyzkoušením centra samotného. Plus organizátorům. Uložil jsem si tedy věci a po skončení úvodního slova jsme šli na prohlídku. Začali jsme v sálu Dany a Emila Zátopkových, který je možné si ke konání běžeckých besídek a akcí pronajmout. Sál je kompletně vybaven audio technikou Vším co k podobné akci potřebujete. Zde budou probíhat tiskovky před závody mimo jiné. V objektu je i značková prodejna Adidas, kde pracují běžci, takže vám určitě nebudou prodávat boty, jen protože jsou hezké, jak jsme byli ujištěni, ale budou vám radit odborníci, kteří tomu opravdu rozumí, protože sami běhají. Jak jinak. Dělej co miluješ. :) Toto, ale bude muset vyzkoušet někdo z vás. Nic proti, ale nejsem fanda značky Adidas a nevím proč. V částečném podzemí pod Water Barem, ano opravdu nemají nic alkoholického, je Sport Lounge, kde jsou běžecké a posilovací stroje. Z důvodu přípravy Expa na O2 Grand Prix Praha, jsme se tam, ale nemohli podívat. Pánská šatna, dámskou jsem pochopitelně prozkoumat nemohl, má cca 20 skříněk a jsou v ní 2 sprchy. Dle mně hyper-moderní, protože jsem chvíli četl návod k obsluze, ale jsou fajn.

   A po focení jsme už vyběhli do Stromovky, poté co jsme překonali kousek od Running Mallu přes jednu světelnou křižovatku do Stromovky kde, jsme si dali u planetária strečink. Všichni byli zvědaví jestli se Wesley, protahuje nějak jinak než my. A ono ne. Zde tedy tajemství Keňanů nebude. A poté už jsme klusali kolem stromovky. Vše probíhalo v přátelské atmosféře a kdokoliv se mohl Wesleyho zeptat na cokoliv z běhání atak. Což jsme taky dělali. Wesley ochotně odpovídal a i sám se ptal nás na otázky typu kolik má kdo maratonů za sebou, jak dlouho běháme apod. Prostě běžecký pokec.

Měl jsem několik otázek i já. Celkem asi 3 a to:

1. Kdy začíná před závodem strečink a zahřívání? Cca hodinu, nejdřív 20 minut výklus na zahřátí pak protažení na 25 minut a potom rychlejší klus a na start.
2. Od kdy běhá? Od mala, protože každý den chodili a běhali 10km do školy a zpět, ale pořádně začal  až na univerzitě v 18 letech a profesionál je 5 let.
3. A jestli běhá kopečky a jak? Samozřejmě, ale s větším převýšením. Bodejť by ne. Keňa je náhorní plošina. V jakém složení už jsem, ale zapomněl.

   Tu třetí jsem pokládal až při závěrečném stoupání při návratu. Před ním jsme se ještě protáhli, a vidíte vlastně 4.otázky. Poslední byla kolik času věnuje strečinku po doběhnutí? Wesley mi s úsměvem odpověděl, že po doběhnutí se neprotahuje. Všichni jsme se shodli, že to bude tím, že má na krku medaili, odpovídá novinářům a pózuje fotografům. Samozřejmě má, ale velký hlad když doběhne a to máme opět stejné. Pak jsme se už rozloučili poděkovali za trénink a šli do šaten.

   A to je na Running Mall to nejlepší. Dát si po tréninku teplou sprchu, převléci se do suchého a klidně si něco nealko objednat na baru. V šatně jsem zjistil, že se mi vybila baterie v mobilu a mám zaznamenám pouze první km tréninku, ale co s tím už. Co mi, ale nikdo nevezme je, krásný zážitek a to, možnost 10 km sledovat vynikajícího keňského vytrvalce pod lupou. Po celou dobu jsem si všímal detailů a snažil se Wesleyho techniku napodobit, abych zjistil tajemství Keňanů. No nevím, ono to bude i tím, že běhá už od mala do školy a ze školy. Na nás se už asi podepisuje ten evropský styl života. Tempo běhu nebylo ani v nejrychlejší části nijak závratné, ale Wesley se moc nezahřál, protože na čele neměl ani kapku potu a to ani po doběhnutí. :) Do závěrečného kopečku od výstaviště trochu zrychlil a pár lidí zůstalo pozadu, ale stoupání mu očividně nedělalo potíže. Myslím, že byl tak na 60% své tepovky. Do kopce jsem s ním držel tempo, ale je otázkou jak dlouho by tak bylo než by si mě vychutnal, kdyby šlo o opravdový závod? :D Až při závěrečném výklusu mi došlo, že jsem chtěl před sobotním We Run Prague 2013, od Nike tréninku v úterý odpočívat, ale těch středečních 10km stálo za to. Protože kdy máte možnost si zaběhat s Keňanem a ne tak ledajakým? :) Trochu z atmosféry můžete nasát z alba na facebooku.

  Running Mall se mi líbí. Je hned u zastávky tramvaje a kousek od Letné a Stromovky. Cca 600 metrů do každé z těch dvou lokalit. Sprchy po tréninku jsou fajn a možnost převléci se do čistého taky. Pokud máte nějaký běžecký klub, jako třeba Helena Račická svůj dámský běžecký klub, Jdu běhat. Nebo Petr "Nejsme příbuzní" Slavík kurz Uteč kilům co máš navíc, na komunitním vzdělávacím portálu Naučmese. Pak a nejen pak je tohle a místo pro vás ráj. Ať už s partou nebo sám, tady máte prostě běžecký barák, kde je vše děláno jen a jen pro běžce. Dovedu si představit jak se do Running Mall stavuji přes den, kdy mám pauzu mezi jednáními. Zaběhám si, dám sprchu, převlíknu se do čistého a s jasnou hlavou, pln endorfinu půjdu zase pracovat. Jediné co mi kazí maximální spokojenost, je výpis akcí centra do PDF. Nejde importovat do Google kalendáře, iCal, ani Outlooku. Takže každou akci, která mně zajímá musím sledovat a kopírovat manuálně. Ale to kluci a holky z Running Mall jistě brzo napraví. Malá inspirace jak bych si to představoval je na kalendáři akcí ICA Akcelerátoru. I tak jsem však nadmíru spokojený, protože podobný běžecký dům nemá ve střední a možná i celé Evropě zatím nikdo. Proto jsem rád, že jej mám za rohem a můžu se v něm potkávat s přáteli a potkávat nové, kteří čirou náhodou taky běhají.

Od Tatier k Dunaju, bežci si behajú!!!

Složení týmu: 9-12 osob
Délka tratě: 345km
Start: Demänovská Dolina Nízké Tatry 17.8.2013
Cíl: Tyršovo nábřeží Bratislava 18.8.2013
Převýšení: přírůstek cca 3 600 m / ztráta cca - 4 600 m
Trať: 95% asfalt, po silnicích 2. a 3. třídy

  Tak přesně tohle jsem četl na stránkách závodu Od Tatier k Dunaju potom co jsem si přečetl výzvu Nike+ Run Club, který se rozhodl vyslat z vybraných běžců, tým který bude Nike+ Run Club na tomto štafetovém závodě reprezentovat. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych přihlášku odeslal a pak už jen čekal jestli mně vyberou. 8.9. jsem se dozvěděl, že mně vybrali a měl jsem velkou radost. Spolu se mnou vybrali do týmu ještě jedenáct dalších běžců. Znal jsem jen Daniela Kose a Davida Kaluse, z Nike+ tréninků. O ostatních členech týmu jsem v tu chvíli věděl stejně málo jako oni o mně.

Cesta tam:

Number one tým

   Konečně přišel pátek a 12:00 u prodejny Nike na Chodově se scházíme s David Kalus, Dan Kos, Zuzana Skálová, Petra Landovská, Michal Lichter. Dozvídáme se, že Karel má zpoždění asi hodinu. To potěší. My se přesouváme k autům, kde se přidal kapitán týmu Zdeněk Shuster a seznamujeme se s Martinem a Otíkem, našimi řidiči, které jsme okamžitě překřtili na "Karla 1" a "Karla 2". Po krátké instruktáži, zákazu konzumace jídla a alkoholu ve vozidle "Karla1" se rozhodujeme se vyrazit bez Karla, který se opravdu jmenuje Karel. Ten pojede do Liptovského Mikuláše sám vlakem a tam jej nějak vyzvedneme. Vyrážíme na D1. Za chvíli nám volá Karel, že je v autě a pohybuje se po D1. Chvíli čekáme na odpočívadle a Karel nás dohání. Pak už nic nebrání vyzvednutí Michala Pozdenkova v Brně a pokračujeme do Bratislavy pro Petera Čambála, Lenku Bosou a Ctibora Brezaka. Pak otáčíme na sever směr Tatry. V Liptovském Mikuláši se přidává fotograf výpravy Martin Domok a pak už jen kousek.

Výhled z pokoje

   Do Hotelu Sorea SNP dorážíme po 21:00, a dovídáme se, že kuchyně už je zavřená. Jsme hodně naštvaní na Karla a paní na recepci co je příjemná jako Čili paprička rozetřena do oka. Ale v hotelu Družba o kousek výš se dá najíst. Napřed jde David a Dan. Stíhají si objednat, ale nás co přišli později už odmítli odsloužit. Chvíli po nás, ale dorazil tým Sheruns, který večeři dostal. To se dovídám, ale až na týmové poradě dole v baru, kam dorazil i tým Sheruns, do kterého se Dan snaží přestoupit. Marně. Ale při pohledu na fotografii mu tento pokus o kolaboraci odpouštím.

Po dvou plzních, myšleno sklenicích a týmové poradě vyrážím na pokoj, kde jsem zapomněl zapařený dres. Fuj to je humus, který ihned schovávám ať se s Michalem vyspíme. Usínám s šílenou bolestí hlavy, která mě drží už dva dny, ale ráno je jako mávnutím proutku pryč a Tatry mě odměňují krásným slunečným počasím.
Na tohle bych si zvykl a uvažuji jak pracovat z Tater. :) Po snídani balíme a přesouváme se kousek na start, kde začíná focení. Po více než hodině pózování, skákání, běhání si říkám, že modelky to nemají zase tak lehké. Ale pak už je to tady. 12:59 a Lenka vyráží na trať. "Alea jacta est", kostky jsou vrženy.

   David, Dan, Michal, Zuzka, Zdenek a já spolu s Karlem2 tvoříme posádku druhého vozidla. vyrážíme na místo předávky do Vyšné Revúce. Posádka vozidla Karel1 ve složení Ctibor, Michal, Karel, Petra, Peter pokračují podél trati za Lenkou. My už se, přesouváme po silnici a po cestě obdivujeme výhled na Vysoké Tatry a ukazujeme si Štrbské pleso a Gerlach. Nikomu to pořád nedochází. Po dojezdu do Revúce hledáme místo předávky, které má být u bývalého hotelu. Ptáme se u místní restaurace, na cestu, ale když nám místní oznamují, že jsme si zajeli 110km od místa určení, ihned skáčeme do auta a kontrolujeme podklady, jestli je to tak a bohužel ano. Na jedné stran v podkladech byly Vyšné Revúce a na druhé už jen Revúce. Malá chyba, ale pro nás může mít fatální dopad a následky pro celý tým. Navigace nám říká, že tam budeme za 1:45, ale předávka je plánována za 1:30.Čeká nás 136km velkou rychlostí.

Kráva v předávce na 7. úseku

Porušujeme pár dopravních předpisů, ale na místě předávky jsme s 10 minutovým předstihem a konečně si můžeme odskočit na malou. Za chvíli je tu posádka Karel1, předávají nám Martina fotografa a doráží Peter, který předává Zdeňkovi štafetovou pásku. Zdeněk se ještě vyhýbá na předávce krávě, kterou zrovna tudy vedou na pastvu a mizí za zatáčkou. Přesun směr Motyčky na můj úsek štafety.


1. etapa 

Podklady pro 8. úsek

   Vybíhám kolem 18:30, a ihned do kopce. Po cca kilometru před sebou vidím prvního běžce, ke kterému se pomalu blížím. Po 2km mně pro změnu, míjí nějaký rychlík a trať nabírá na prudkosti. Už jsme mimo asfalt a začínají cesty lesem po svážnicích a loukách. Prudkost stoupání mě vrací do chůze, ale velmi rychlé, protože i za chůze se přibližuji, k už identifikované běžkyni přede mnou, kterou po chvíli doháním a dále pokračujeme spolu, dle terénu, střídavě klus a chůze až dorážíme nahoru. Něco kousek pod 1000 m. n. m. Hnus velebnosti. Jazyk mám až na botě a boty někde u mrtvého moře. Přebíháme sedlem na druhý vrchol odkud začíná sběh 500 metrů dolů. Nejdříve loukou a po chvíli kamenitou cestou. Když jsem za první zatáčkou, slyším za sebou nepravidelné kroky, pak klopýtání a nakonec zvuk pádu lidského těla na zem. Zastavit a zpět. Na zemi je jedna z holek z Sheruns. Má solidně odřenou ruku, koleno, bok, ale je to jemná drsňačka vstává a pokračujeme spolu dál. Teď seru na čas. Fair play je pro mně víc. Po chvíli si kousek před námi všímám přímo do cesty hozené sušky a oba tak tak skáčeme. "Který kokot si říkám". Zase se vracím a strom odhazuji z trati do příkopy. Za chvíli vidím, že je na tom kolegyně líp a po ujištění, natahuji krok a zrychluji vpřed. Terén je hustý, kameny lítají, větvičky praskají dokud nedorážím na asfalt. A do prdele. Další cca 3km a mám asfaltu plné knedle. Pořád zatáčka za zatáčkou. Nevím kolik mám do konce, protože mi chvíli před startem vypověděla službu GPS. Každá stříška krmelce vypadá jako začátek vesnice, ale pořád nic. Na mozek je to horší než ten asfalt. Ale konečně vidím ves a po chvíli Dana, který mě hecuje. Ždímu houbu do sucha. Předávám štafetu Zuzce a opírám se o nohy. Sotva popadám dech a jen sděluji holkám z Sheruns, že mají zraněnou běžkyni na trati a ať ji jdou naproti nebo chystají lékárničku. Nebo něco v tom smyslu, fakt nevím přesně. Pak rychle do auta, na protažení není čas, převlíknout do suchého, za jízdy na místo další předávky, kde se konečně stíhám protáhnout. První úsek za mnou. Oproti plánovaným 56 minutám, jsem to dal za 53:26. A hlavně mě těší, že jsem neobětoval čas fair play.

   Po tom co doběhla Zuzka, Michal, Dan i David se přesouváme na předávku do Orovnice. Je kousek po půlnoci, lezeme do spacáků, hned vedle cesty. Někomu z Bubo týmu se podařilo rozdráždit psa za plotem a ten štěká a štěká. David nadává a chce dělat hot dogy. Vedle nás se střídá auto za autem, vyložit naložit běžce, předat štafetu. Rachot jako prase, ale po chvíli co koukám na nebe, mléčnou dráhu a perseidy přestávám vnímat i Davidovo chrápání a upadám do bezvědomí. Na chvíli. Po cca 2 hoďkách budíček. Je tady tam Karel1. Vstát sbalit, převléct na běh. Zdeněk už je na trati a já to za chvíli přebírám. Sakra, jsem tuhý jak treska z Tesca.

2.etapa
   Už ho vidím je tady, páska na mém zápěstí a jdu na to. Tělo po krátkém spánku stávkuje. Příjde mi to strašně pomalé. Jsou 3 hodiny ráno a nějaké drobné. Jen kužel světla z čelovky přede mnou a po chvíli jsem ve vesnici, kde na každé odbočce sedí organizátor, který naviguje. Na každé křižovatce je "Policíja", která spolu s dobrovolníky funguje naprosto bezchybně. Každý kousek trati označený. Není kde zabloudit a když máte plánek sebou nebo trať uloženou v navigaci jste úplně nejvíc ok. Po pár kilácích přichází 100m převýšení na 1km. Po horské etapě náročnost 4. je tohle spíš odpočinek, ale spánek si vybírá daň v lehké dezorientaci, nevím jestli běžím do nebo z kopce. Ale pak už je tu sběh na předávku a jsem rád když mi někdo s čelovkou říká, "Zaber, už len peťsto metrou.". Opět ždímání houbičky až na kůžičku. Ale hotovo. Zuzka má pásek. Plánovaný čas 46:00 dal jsem to za nějakých 43:30.

   Slunce už vysvitlo. Zuzka, Michal, Dan to mají za sebou a čekáme s ostatníma z auta "Karel1" na Davida , který to Lence předává na 8. místě v kategorii A. Lenka a její puchýře, na obou chodidlech z první etapy, jsou na trati. My máme opět přesun na předávku do Potonských Lúk. Tentokrát už pomalu a v klidu. Po cestě stíháme kafe a WC na benzině, snídaně probíhá v klidu, nákupem z Tesca a konzumací přinesených potravin z domu, které jsme ještě nerozseděli.

Důkladná příprava na poslední etapu.

   Dorážíme do Potonských luk, kde ostatní týmy dospávají ve stínu, protože se už je docela horko! Skládáme se na karimatky a do spacáků, včetně řidiče Karla1. Ostatní usínají, mně a Zdeňkovi se to nedaří. Kecáme o trati, běhu, akupunktuře a dalších věcech. Pak se probouzí kluci a holky BUBO running týmu, náš největší soupeř. Pořád se míjíme na trati a hecujeme se vzájemně. Zdravá soutěživost musí být. Chybí nám WiFi, nemůžeme dělat checkiny na foursquare. "Bubáci" odmítají sdílet datový tarif českým kolegům. Následuje krátká diplomatická roztřka a pak podpis mírové smlouvy. Nedaleko přistavená toy-toka je terčem našich vtipů. Málokdo má odvahu ji použít. Zdeněk a já se mažeme regeneračním krámem a už se nám to pomalu blíží. Peter přibíhá a dává štafetový pásek Zdeňkovi, my si přebíráme od auta Karel1 fotografa, papíry a mapu. Přesun směr Vojtěchovice.


3.etapa
Karel2 mi sděluje, že je 29°C. Bez této informace by se mi žilo lépe. Kašlu na to. Už chci mít svůj poslední úsek za sebou. Beru si vodu na předávku, trochu se rozklusávám a piji ať neexnu. Zdeněk je tady, pásku mám na ruce. Po 500 metrech odbočen za ves a běžím dál. V Zlaté Klasy-Maslovce čekají kluci a nabízí mi vodu, polívají mě. Vodu odmítám, někdo říká "tohle blbě dopadne". Netuším proč, cítím se ok. Míjí mě autem a vybíhám z vesnice kolem JZD. Strašný smrad ze silážní jámy, silný horký protivítr ze strniště, žár z rozpáleného asfaltu a přede mnou nekonečně rovná cesta, která je pořád do kopce. Tohle je těch 5m+ ? WTF!?! Začínám běžet proti vlastní hlavě. Před Oľdzou mě myjí běžec co byl od předávky kousek za mnou a říká, "Toto je peklo, strašné". Vzhledem k tomu co následovalo na dalších 200 metrech jsem rád, že mě předběhl. Běžím vsí a najednou, ups. Kolečko se polámalo. Jako když vytáhnete z domečku karet tu spodní a všechno se sype. Zvracím u nějakého sloupu. Fuj pokračuji dál, ale nohy mám jako ze železa a ještě zalité do betonu. Nic. Jsem úplně maličký a sám. Vesnicí se nějak potácím dál a zase vidím podělanou rovinu a na konci fata morgánu. Ani nevím kolik mám do konce. GPS zase nefunguje. Chvíli klus, chvíli běh, chvíli chůze. V hlavě neskutečná směs hlasů a dalších myšlenek. Chci zase běžet. Mozek dává povel, ale tělo neposlouchá. Tohle je to nejhorší co mě při běhání potkalo. Poprvé. A zrovna při štafetě. Do cíle se musím dostat i po čtyřech. Když padnu poseru to ostatním a to nesmím. Tohle se mi děje v hlavě než mně doběhne běžec z týmu "bubáků". Hecuje mě, ať to nevzdám "Pojď. Nevzdávej to a chytni se mojho tempa". Na chvíli zpomalí a chytám se ho nebo já prostě mám ještě sílu. "Už jen to len 1,3km". To mi zní jako balzám, ještě jednou mi tuhnou nohy, ale koušu se. Tohle dám i kdybych chcípnul. V Mierovom vidím Zdeňka, jak něco říká, nevím co a polívá mě vodou. Přede mnou je někde Zuzka a čeká na předávku. Na pozadí vnímám povzbuzováni ostatních. Předáno. Ležím na zemi, polívají mě vodou. Nemám zvuk ani obraz. Cítím se mizerně, posral jsem to všem. Na to jediné myslím. Pak je mi zle a nevím co se nějakou dobu děje. Spravuje mně až domácí slivovice, kterou mi dal Peter Rozbořil. Naštěstí slaví narozeniny a má u sebe alkohol na oslavu po doběhu. Až tady se dovídám, že Zdeněk se na svém úseku políval vodou z potoka, přes, který běžel, aby se ochladil.

   Jsme kousek od Bratislavy. Kdokoliv jde na trať dostává vodu a čekáme na něj všude, kde se dá. Políváme ho, podporujeme. Na předávce na hrázi u Gabčíkova jdu do vody. Od Tatier až k Dunaju, doslova. Fyzicky je mi líp. Zuzka a Michal stáhli moji ztrátu, ale vím, že mnou prokufrovaný náskok nám bude chybět. Dan jde na trať, na předpolední úsek. Těší se. Běží kolem vody po hrázi. Ale tak to jen vypadá. Po chvíli trať padá do koridoru, kde je pekelná výheň. Don doběhl zlomený, poprvé přešel z běhu do chůze a nemohl. Voda mu došla po 3km. Chtělo se mu zvracet. Vím jak se cítí, před chvíli jsem byl na tom stejně. Ostatní týmy jsou na tom podobně. Vedro si vybírá svoji daň. Kruté síto, když dáte horskou cross etapu a pak vás skolí rovinka na 8,2km s převýšením 5m. Ale i o tom je běhání.

   Jsme na nábřeží v Bratislavě a čekáme na Davida. Stojíme 200m od cíle, svěřujeme si zážitky a spekulujeme kolikátí budeme. Vyhlížíme a čekáme. Už je tu David a podle jeho hesla "Bolest trvá krátce, vítězství je věčné", drtí do cíle poslední metry, co to dá. Probíháme cílem a jsme šťastní. Když slyším, "Elán a Od Tatier k dunaju", mám slzy v očích. Ode dneška si, ale zpívám "Od Tatier k Dunaju. Bežci si behajů". Je to za námi. Každý si hrábnul, na své dno. Nikdo to nešidil. Dostáváme medaile. Cílová fotografie. Zdeněk odevzdává papíry s mezičasy a pak už jen čekání v nedaleké restauraci na výsledky s Radlerem. Mobil, checkin, foto, facebook ať známí a rodina ví, že jsme v Bratislavě. Na tabuli už je výsledek. V kategorii A 9. místo a to jsme se v pátek všichni neznali a teď je z nás tým. Pak se loučíme a vyrážíme. Do Bratislavy, Brna, Prahy. V autě pospáváme. Dokonce i Dan a David mlčí a spí. Úkaz asi tak zvláštní jako procházka tučňáka na Václaváku. Probouzí nás až D1 a kluci jdou do "Mekáče", kde potkáváme další účastníky závodu. Poznávací znamení, chodíme jako by sme měli u prdelky přitavenou traverzu. V Praze jsme po 21:00. Prádlo dávám do pračky a na posteli pouštím noťas, abych postnul fotky na facebook. Blik, probouzím se v noci. Vypínám noťas a nechávám to na pondělí.

Závěr
   Tohle nebyl úplně nejrychlejší závod v mém životě i když jsem se nešetřil ani metr, ale byl prostě nejlepší. Tím, že jsem si sáhnul na dno, tím že to byla štafeta, tím že jsme málo spali a jedli, tím že jsme byli tým. Díky Nike, že mě vybrali. Díky klukům a holkám, že šli až na plech a byli tým. S vámi si to za rok zopáknu klidně znova. A taky díky organizátorům a dobrovolníkům za péči a organizaci tak skvělého závodu. Na první ročník to bylo více než perfetkní. Souhra dobrovolníků, týmu, organizátorů a policije na jedničku.
 
    A já? Od nedělě jsem jiný. Jinak věci vidím, jinak cítím, jinak se chovám. Víc se směju, a raduju z maličkostí. Říkám co si myslím a co cítím. Ta poslední etapa byla pro mě jako pec, která přetavila kousek mně, mé duše, mého srdce. Jako hledat grál nebo kámen mudrců. Cesta za poznáním nebo osvícením. Jak chcete. Tohle je pro mně běhání.

Příprava na We Run Prague 2013

   Ve chvíli kdy píšu tento článek zbývá do We Run Prague 2013 už jen 27 dní. V sobotu jsem proto zaměřil svou tréninkovou přípravu právě na tento závod, který je mezi těmi běžeckými moje srdcovka. Protože minulý rok v září, to byl první běžecký závod, který jsem dokončil. No, a za ten rok běhání změnilo můj život více než důkladně. Kdyby tehdy můj život měl nějaké základy, běhání by je předělalo tzv. od základů. :D Proto se těším až se 31.8. můj první bežecký rok symbolicky uzavře. A jsem i velmi zvědavý kolik toho ještě do We Run Prague naběhám a kolik do konce roku. Runkeeper aktuálně ukazuje 860 km od prvního vyběhnutí a 760 km za tento kalendářní rok. 1000 km se tak blíží a pokud se nic nepokazí, pak tento milník padne ještě letos.

  Na loňský We Run Prague jsem trénoval běháním kopců a nic jiného. Měl jsem minimum zkušeností a nic jsem nevěděl o strečinku před ani po běhání, tréninkových plánech, výživě, dokonce ani o technice běhu. Proto můj trénink tehdy sestával jen z běhání 2,2 km dlouhého okruhu. Dneska bych slovo dlouhý v tomto kontextu už nepoužil. :D První kilometr do kopce na Bertramku, nahoře pak krátká rovina kolem hřiště Mrázovka a potom zase dolů ke stadionu Na Nikolajce a ještě jeden kousek do kopce a potom dolů, zpátky k parku. Na prvním km převýšení cca 95 metrů. První pokusy byly velmi udýchané a končil jsem se s jazykem na botách, ale po We Runu 2012 jsem ten první km běhal v tempu kolem 5ti minut na kilak. Asi i díky tomu jsem dal svůj první We Run Prague pod jednu hodinu a přitom jsem trénoval necelé 4 týdny. Letos jsem si vybral podobný tréninkový plán, ale ten kopeček je o kousek vyšší.

   V srpnu chci co nejčastěji zdolávat Petřín. Začínám od domu odkud se rozklusávám do Kinského zahrad, kde se u hlavní brány pod velkým stromem protahuji. Pak už začíná výběh nahoru kolem kočárovny k musaionu a nad jezírkem dál, až doběhnu ke schodům, kde se po několika odbočeních dostávám k prudšímu srázu.(No, je to skoro stěna, ale co běžec neudělá pro lepší čas), kde je jen vyšlapaná cesta a po té to beru přímo svahem kolmo vzhůru. Nad ním do leva po asfaltu a už jsem venku z parku a k hvězdárně je to jen kousek. Na rovince, ale neubírám na tempu a pokračuji dál, rovně ulicí k Břevnovskému klášteru, kde to otáčím a kolem restaurace Peklo zase do "pěkného" kopečku, přes Petřínské sady rovně k rozhledně až dorazím k zídce, kde to stáčím z kopce dolů po úzké a prudké cestě. Ve večerních hodinách tady bez čelovky raději neběhejte. Terén je velmi zrádný. Dole u cesty otáčím do prava k poslednímu výběhu nahoru přímo k rozhledně, kde už si vždycky říkám, že ten Petřín byl, ale totálně stupidní nápad. :D Za hvězdárnou mě to, ale přejde, protože už jsem docela vydýchaný a čeká mě jen cesta dolů.

   Celou tu změt chodníčků v Kinského zahradě, kterou ani Google Maps nemájí správně zakreslenou, běhám podle pravidla na křižovatce odboč v levo a na další zase v pravo. Taky pěkná blbost. :D Někdy se to zamotá až moc a vracím se zpátky do kopce. Následují tedy opět nadávky a kritika architekta zahrad a jeho řešení. :)  Několik míst s výhledy na Prahu, míjím se zvýšenou pozorností, protože se u nich dá hodit krásná maska! Ješte se mi to teda nepovedlo, ale jednou jsem to vybral jen tak tak. Když se dostanu dolů, tak už jen výklusovým tempem běžím k domovu, cca 1km, a následuje protáhnutí a sprcha. Zejména v těchto horkých dnech ze mně po doběhu leje jako z konve a nebýt slaný, mohl bych brigádničit při zalívání zahrádek v nedaleké kolonii. :D

   Podtrženo, sečteno je to přes 9,1 km s převýšením 174 metrů. Ne vždy, to běžím úplně stejnou trasou. Snažím se střídat menší náročnost s větší, aby tělo lépe regenerovalo. Pondělí a pátek je vždy odpočinkový den bez vyjímek. Pokud není v úterý Nike trénink, tak zase Petřín, středu jen výklus 6-8km, záleží na míře únavy. Čtvrtek zase Petřín, na Chodov to mám daleko. Pátek volno a sobota, neděle je v rytmu Petřínu. Sobota menši okruh a neděle ten těžší. Ale, 14 dnů mě trápilo rameno a problémy se zády. Proto jsem volil odpočinek běhání jsem  moc nedal. Týden před We Run Prague 2013 se hodlám jen válet na gauči a pořádně  zavodňovat. Těším se na sobotu 31.8. až spolu s dalšíma. Kolik, že nás to bude? 10 000 běžců? Proběhnu Prahou.

   Loni jsem běžel We Run za 57:07 a hned jak jsem byl v cíli zrodil se v mé hlavě nápad, zaběhnout příští rok pod 45:00. V tréninku se mi ten už čas podařilo pokořit a doufám, že vše klapne a splním si svůj cíl z loňského roku. Držte mi palce ať vydrží zdraví a sejdeme se na startu. ;)

   Jo, a kdyby se chtěl někdo přidat, napište. Běhání je větší sranda, když se dějě ve skupině a může se sdílet. :) Nebo máte jiný plán přípravy?

Nedělní trénink

Říkal jsem si, že další článek na blog nebude o běhání, ale o mé práci, no a nepovedlo se. Včera jsem si šel dát pravidelný nedělní trénink směr Zbraslav a zpět. Plán zněl 12,87 km v tempu 4:45-5:05; 6,44 km 7:45-7:55 a poslední úsek 1,6 km 4:45-5:05; Celkem 20,97 km, skoro půlmaraton.
Celou sobotu jsem strávil broušením dveří, neděli natíráním, tak jsem moc od výsledku nečekal. Když jsem po 22:00 vybíhal cítil jsem se nic moc. Ale pravidelnost je pravidelnost a v týdnu jsem toho kvůli bolesti v levé noze moc nenaběhal. Takže jsem šel na věc. Zahřát a rozcvičit a jdu na to.

První km, jsou vždycky nejhorší a tentokrát je to mnohem horší. Asi tak 10x. V hlavě se mi až k vyšehradské skále ozývá hlas Alter ega, který mi pořád říká, "Zabal to! Za čím se pořád honíš?! Proč to děláš?! Proč chceš zaběhnout maraton?! Není lepší si běhat jen občas pro zábavu?!" Vytahuji z kapsy mobil a vidím, že jsem na 2,5km. Na chvíli zpomalím a vážně uvažuji, že to skončím. Už skoro otáčím směr Smíchov, ale v tu chvíli si uvědomím, že to nesmím vzdát. Když podlehnu jednou, podlehnu už vždycky. Vracím telefon do kapsy a běžím dál. Moje Alter ego, drží alterhubu. A má štěstí, protože mohlo dostat pár alter facek, kdyby nezmlklo. 3km a Runkeeper hlásí zrychlení. Začínám mít ten pocit, kdy medituji a běžím zároveň. Pomalé ale stále více znějící ÓÓÓMMM v mé hlavě mě uklidňuje.

Upravuji dýchání a krok a běžím dál. Tempo se ustálilo na 4:44 km/h. Nemyslím na nic. Ani na cíl, ani na okolí. Vše z mé hlavy vypouštím a dýchám, jen každý krok, který právě dělám a nic víc. Přesně v tom okamžiku, toho teď, kde jsem a kam právě došlapuji. Probíhám kolem Golfového hřiště neosvícenou cyklostezkou ve velké tmě, kde se celý pocit umocňuje. Běhám vždycky bez čelovky, protože mi světlo vadí a proto mám rád noční běhy. Ve tmě je všechno najednou víc intenzívní a propadám se do jakéhosi transu. Na 10km otáčím směr Smíchov a po chvíli pozoruji svoje tělo z vrchu a zezadu při běhu!!! Z tohohle transu mě probírá až dřívější odbočení a brána tam, kde být neměla. Vracím se na zpět na správnou trasu a pokračuji. Už jsem slyšel o mikrospánku, když řídíte, astrálním cestování, když spíte atd., ale ne když běžíte půlmaraton! Pokračuji dál a vstupuji do rychlého intervalu tréninku, 6,44 km v tempu 7:45-7:55 kde, ale nezrychluji a jen držím stávající tempo, které splňuje limit. Hlavně nezpomalit a nevytuhnout. Někde na 15km se objevil můj starý "dobrý" kamarád. Silná bolest od páteře střílející do ramene. Nezastavuji a rameno protahuji po chvílích za běhu. Asi tak na 18km nacházím ideální pozici a kamarád bolest se ztrácí někde zamnou v dáli až na něj vůbec nemyslím.

Končí rychlou část tréninku, ale to už jsem zpátky na Smíchově a za Palackého mostem začínám do mírného kopečku stoupat k domovu. V hlavě vím, že běžím svůj osobák a čas odhaduji na 1:47:00.  Na 20km, přesněji na 20,5km, mně přemáhá zvědavost a koukám na mobil. Prásk!!! Rána jako z děla. Čas 1:38 a nějaké drobné. No doprdele!!! Do celé půlky mi chybí cca už jen 600m. Znáte ten pocit, když šlápnete sporťáku na plyn a motor se rozeřve a vyrazíte vpřed? Mám úplně to samé, až na ten sporťák. Čeká mě kopec k domu. Nejprudší a závěrečná část mého tréninku. Teď do toho dávám všechno. Žádná rezerva, nic. Běžím na plný plyn. Třeba ať padnu, ale tenhle večer je můj. Kopu do toho co to jde a čekám až se telefon ozve na 21km Runkeeper a v hlavě si představuji cílovou rovinku s bránou a časomírou a kolem lidi co mě povzbuzují. Už jen kousek. Konečně. Konec. Runkeeper hlásí 21,1 km a zbytek už nevnímám. Zastavuji a popadám dech, pomalu otáčím k domu. Runkeeper ukazuje čas 1:40:30. Říkám si zase je to přesně na desítky. A pořád mi to úplně nedochází.

Doma už, ale mozek šrotuje a je to tady. Můj nejlepší čas z půlky ve Varech, byl 1:49:30. Předběhl jsem sama sebe o 9 minut. Je půlnoc a nikde nikdo. Oči mi svítí, tečou ze mně potoky potu, ještě dodýchávám kyslíkový dluh, až se konečně objevuje pár obětí, kterým hned sděluji svůj čas a dojmy na "skype" a na "fejsu". Pokud máte kamaráda běžce asi tohle znáte. :) Není větším trestem pro běžce než si nemít před kým poplácat své ego, ideálně taky běžce, ten vám líp rozumí. Aspoň pro mě. :D Pak si, ale říkám, jestli je to osobák, když to nebyl závod, ale srát na to. Prostě jsem to dneska dal a to se počítá. Na nějaký závod v tu chvíli kašlu a gratuluji si a plácám se v duchu po zádech. Zvítězil jsem. Porazil jsem sám sebe a prolomil blok ve mojí hlavě. Půlka pod 1:45:00.

Udýchaný a zpocený jdu do sprchy, kde po chvílí dostávám šílenou dávku endorfinů, když mi to dojde. Nevím jestli se směji nebo brečím radostí. Slzy mi netekly, veškerou vodu jsem vypotil, ale v tu chvílí svítím jako elektrárna. Temelín hadra. Pak ještě strečink, protáhnout důkladně celé tělo a hlásí se už je tu, běžecká tasemnice. V tu chvíli bych sežral i lednici, kdyby byla k jídlu. V kuchyni beru balík slaných preclíků, tabulku čokolády a v posteli obojí bořím rychlostí somálské armády. Zapíjím 5 půllitry vody z kohoutku. V hlavě mi pořád lítají blesky na FB s objevuje první like mého tréninku. No konečně si někdo všiml, ozývá se ego. Nemám představu kdy usnu, ale brzy to asi nebude. Pouštím si "Lie to me" a po asi 2 hodinách svícení, usínám šťastný jako mimino, protože dneska jsem prostě šťastný jako blecha v kožichu.

Dostal jsem pořádnou lekci. Proto se o ní s vámi dělím. A to, že znát cestu a jít po ní, jsou dvě rozdílné věci. Často si opakuji, ta slova, "nikdy to nevzdávej", ale po dnešku už budou mít pro mě jiný význam. Protože když přijde ten moment, kdy se vám nic nedaří a ta svině na rameni se vám zavrtá do mozku a podrývá vaši víru v sama sebe a vaše schopnosti. Pak to prosté ne. To jedno jednoduché slůvko, je to co, mění kámen ve zlato a vodu ve víno. Zde dochází k té změně ve vás a ve vaší mysli. Ono "Ne, já to nikdy nevzdám", ta schopnost vytrvat a jít dál, z vás dělo to čím opravdu jste.
Dneska jsem si uvědomil, že má hranice je tam, kde je hranice mé mysli, nikoliv hranice mého těla. Kdybych to u té skály vzdal a šel domů. Nestalo by se co jsem vám popsal.

Na závěr mám ještě otázku. Vzdává se semínko na své cestě ze země za sluncem? Vzdává se kuře ve skořápce, když se klube ven? A železná ruda, tavená v peci, žárem se kroutí a naříká, ale až se pak krásný meč z kalené oceli ohlédne zpět, co ten si říká?

První rok s běžeckou závislostí

Velmi rád si to přiznávám, ale jsem závislý. Ne na drogách, ale na běhání. Běhám skoro pořád nebo jak to jde. Aktuálně je to 5x týdně. Cca 70 kilometrů za týden, v závislosti na tom v jaké fázi tréninkovém plánu zrovna jsem. Své přátele obtěžuji pravidelným postáváním map a grafů z tréninků a závodů na facebooku. Když přijdu do společnosti první a poslední o čem mluvím, je kolik jsem naběhal, jak to šlo a kdy zase půjdu běhat. Z každého závodu publikuji hromadu fotek, reportáž a jen málokdo z přátel uniká této informační masáži. Kdekoliv se objevím, mně přestavují jako běžce a množí se dotazy na běhání, typu jestli je to sport pro každého? Může ho dělat i ten kdo běhání nesnáší od střední školy? A pak taky poznámky, že jsem magor, blázen, šílenec a všechny možné vyjádření a dotazy na mé duševní zdraví.

I přes tento obrovitý humbuk, který v okolí vyvolávám, běhám teprve necelý rok. Jsem tedy ještě pořád běžecký nováček, "Greenhorn". A všechno se to událo teprve před loňským před We Run Prague 2012, kdy kamarádka Radka, hledala další lidi do party co by běželi za tým SIA2012. Moje práce, dělám v IT přes 10 let, se už na mém zdraví výrazně podepsala a byl nejvyšší čas něco udělat. Takže jsem se přihlásil, na 10km závod, aniž bych kdy předtím uběhl více než 2 km. Samozřejmě jsem to oznámil celé rodině, všem kamarádům, v práci a vyslechl si, že jsem magor, chci se zničit, umřu na trati, skončím v nemocnici a taky spoustu rad, jak mám trénovat od lidí, kteří byli v běhání ještě větší teoretici než já.

Trénink jsem začal svědomitě a tvrdě. Do závodu zbývaly celé 2 měsíce a první jsem strávil nic neděláním, nebo mluvením o běhání. Druhý běháním sprintů do kopce. Malá rada, nenásledujte tento případ. Sprint kilometr do kopce s převýšením necelých 100 metrů na 1 km, není ideální tréninková metoda pro začátečníky. Po 10 dnech poctivé přípravy jsem dostal silnou angínu a od lékařky antibiotika. Nucená pauza 10 dní. Během čtení v posteli zjišťuji, že se mám před a po tréninku protáhnout. Po dalších 7 dnech běhání a protahování, střevní chřipka. Dalších 5 dní pauza. Do závodu zbývá 10 dní, ale menší úspěchy už jsou tu, zlepšení o vteřinky na kilometr a do schodů nechodím udýchaný, ale běhám. Vyzvedl jsem si dres s čipem a začal si říkat, že tu desítku dám třeba indiánsky, ale dám. Krátce před závodem snižuji dávky ať jsem odpočinutý. "Den D" je tady.

Nervozita spojená s nadšením nebo nadšení s nervozitou čert ví, ale měl jsem strach, že nedoběhnu.
Zařadil jsem se do poslední skupiny s časem 1:30, neznaje své výkonnosti hlásil jsem u registrace čas 2:30. :D Start, výstřel jde se na to. Začátek závodu předbíhám ostatní a říkám si nepřepal to ještě máš 8 km. Stále necítím únavu a užívám si svůj první závod v životě. Připadám si jako Zátopek v Helsinkách, i když nejsem první, plácám si s lidmi podél trati a když jsem se dostal za 4km byl jsem dál než kdy před tím. Na 7km, mi začíná tuhnout pravé lýtko a postupně se ozývá lehká bolest v koleni, ale to už jsem na 9km a čeká mně cílová rovinka. Najednou vidím bílý balónek a vzpomínám si na vodiče. Bílý je na jednu hodinu, už jsem makal na plno, ale hrábl jsem do rezerv a přidal ještě víc, míjím balónek a teď už to jen vydržet pár metrů. Jo!!! Hotovo. Vypínám RunKeeper, beru si pití a jdu si vyzvednout věci. Po vystání řady na šatnu volám mámě, přítelkyni a kamarádům co jsem viděl podél trati. Přežil jsem a oznamuji svůj čas 57:23, později upřesněn oficiálně na 57:07. Pro mně úspěch jako vyhrát olympijské zlato. A v mé hlavě se rodí nápad. Letos 57:07, příští rok pod 45:00 a maraton na jaře. Nikomu to neříkám, nechci slyšet co jsem za blázna.

Na veřejnost pronikají zprávy o mém plánu. Opět slyším co jsem za blázna, magora atd. Příbuzní volají do Bohnic a ptají se jestli můžu být nebezpečný? Prý ano, ale musí se počkat až se to projeví. :) V Runkeeperu jsem si našel tréninkové plány na maraton. Jsou tam 4. Jak uběhnout maraton, Maraton pod 4:00, pod 3:45 a pod 3:30. Díky bohu tam nebyl rychlejší plán. Vybírám si maraton pod 3:30, proč? Rychlejší už tam nebyl. Chtěl jsem se zlepšit a dostat ze sebe to nejlepší. Po závodu jsem zjistil, že Nike ČR pořádá pravidelné tréninky. Díky bohu za toto potkání. Hned na další trénink vyrážím a dobíhám úplně poslední. Nevzdávám to a jdu na další, končí to podobně. Nevzdávám se a po vánocích začínám trénovat dle plánu na maraton. 5 tréninků týdně, v jakémkoliv počasí. Déšť, sníh, mlha, mráz. Na tréninky moc nechodím a trénuji v ústraní, poctivě dodržuji každý trénink. Vše ostatní jde stranou, myslím na jediný cíl maraton. V práci se vedení dovědělo o mém trénování a zakazují mi běhat. Člověk na strategickém postu jako já se nesmí zranit, ani chodit do práce unavený, jak se dozvídám z úst CEO. Při čtvrtečním tréninku se rozhoduji dát výpověď. Nejsem ničí majetek. Jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.

Na jaře se vracím na tréninky NIKE. Honza Jakubíček mi radí s technikou běhu a opravuje co jsem neviděl, když jsem běhal sám. Přichází generálka, Pražský 1/2 maraton. V šílené kose jdu na start a vybíhám, číslo jsem sehnal díky Petrovi. Kolegovi a kamarádovi z bývalé práce, který běhá taky. Najednou zjišťuji, kdo všechno v mém okolí běhá taky. Pulmaraton končím oproti tréninku s velkou bolestí v rameni a časem horším než v tréninku, ale je to můj první půl maraton a je za 1:51:40, tedy pod dvě hodiny. Tehdy jsem nebyl spokojený, dneska jsem. Do tréninku zahrnuji cviky na páteř a ramena, abych do maratonu byl OK. Jako každou neděli si běžím do Zbraslavi a zpět na Smíchov, ale tentokrát se zpět už nekoná a domů jedu MHD. Bolest v levém koleni a do maratonu zbývají 4 týdny. Koleno je v ortéze. Musím posunout uskutečnění svého snu, dokončit maraton. Příští rok se běží znova a koleno mám jen jedno. Říkám tomu zpomalovací zranění. Vesmír mi dál jasně najevo, že už to přeháním a mám si dát oddech. Zprvu to nesu nelibě, ale i krok zpět je někdy nutný aby jich pak šlo udělat 10 vpřed. Chuť si spravuji s Míšou a Zdeňkem, známe se z Nike tréninků, na Karlovarském 1/2 maratonu. Čas 1:49:30 je dostatečnou náplastí na mé ego a to jsem na závod jsem vůbec netrénoval. Radost k nezaplacení, když běháte s tak skvělou bandou.

   Už nedobíhám na tréninku mezi posledními, ale dobíhám mezi prvními. Někdy. :) Běhání není o porážení druhých, ale sama sebe. Tréninky si užívám, chodí na ně skvělá banda. Děláme i jiné sporty než běh. Jezdíme na kolech, na vodu a taky chodíme nesportovat. Běhám kdy to jen jde a když to nejde, jsem nervózní. Blíží se We Run Prague 2013. 9,5 km jsem uběhl na Nike tréninku předminulý týden za 43:03. Petr říkal, že se nebude se mnou bavit, pokud ještě zrychlím. :) Musím si stanovit nový cíl na We Run Prague 2013. Mimochodem, už máte číslo? Desítku zvládne každý. Viz můj začátek. :) A maraton pod 3:30? Pořád je to můj sen a pilně trénuji, když se nezraním běžím v září na Kladně. A co vy? Ještě pořád nemáte chuť si zaběhat?

P.S.: Dík, pokud jste vydrželi i přes chyby číst až sem.