pondělí 17. února 2020

Pravidlo dvou minut, Problém někoho jiného, Budu pryč osm měsíců a naučím vás chytat ryby


Pravidlo dvou minut z Getting Things Done znáte asi všichni, kteří jste knihu četli nebo absolvovali nějaké to školení time managementu. Asi je v pořádku, ale problém nastane, když někdo jiný, který zrovna potřebuje něco vyřešit, přehodí své dvě minuty na vás. Prostě a jednoduše, místo, aby se zamyslel jak ten problém vyřešit, napíše vám, jestli to můžete udělat. V tu chvíli pravidlo dvou minut neplatí! A stává se z nich PNJ tj. problém někoho jiného. Což je asi víc varovná metrika než pravidlo, ale není to o tom, že nemáte pomáhat. Problém je v četnosti a určitě mi potvrdíte, že jste nejen v práci, ale i osobním životě zažili dny, kdy na vás pravidlo dvou minut přehodila snad polovina planety. Kolegové v práci, nadřízení, podřízení, partner, rodina, prostě polovina planety!!!
A když po vás chce něco polovina planety, je to krize, a v krizi platí jedno pravidlo. Nejdřív pomoci sám sobě a potom teprve ostatním. Což je přesně ten případ, když během letu vypadnou ze stropu dýchací masky a nejdříve masku nasazujete sobě, potom svému dítěti a potom až partnerovi a následně někomu přes uličku. Ne obráceně! Jasné? Vím, že ne, ale projdeme si to celé ještě jednou.

Jasně, v běžném pracovním životě nejde život, i když se tak minimálně všichni tváří a chovají. Ale to, že je někde o jeden pixel posunutý obrázek na webu, nebo to, že nemůžete najít soubor na sdíleném disku, který je pořád ve stejné složce a chtěli ať jej najdu už 3x není věc, kterou bych nutně musel vyřešit za vás. V tuto chvíli jde o to, že jakékoli malé vyrušení způsobí to, že se nemůžu věnovat své práci a dodat to co potřebuji dodat, abych dostal zaplaceno. Prostě a jednoduše nedostanu zaplaceno za to, že udělám vaši práci. Nebo aspoň ne v tomto případě. Proto odpovídám zasláním textu z knihy svoboda v práci.

"Budu pryč osm měsíců. … Pokud budete mít pocit, že je absolutně nezbytné mě kontaktovat, abych vám pomohl vyřešit váš problém, tak si jděte na chvíli lehnout. Až vás ten pocit přejde, tak se seberte, problém vyřešte a napište mi e-mail, jak jste to udělali." Bob Davids z knihy Svoboda v Práci, Brian Carney Isaac Getz

Možná se někomu zdá, že jsem arogantní. Ano jsem, no a co. To vy jste mne stvořili. :D Ale jistá dávka arogance mi dovoluje si udržet zdravý rozum v mé práci i životě. Ale hlavně v 99% se žádosti opakují a když se opakují je nejvyšší čas na aplikaci pravidla 3x a dost. Pomoci jednou a ukázat, co a jak je fajn, po druhé ok, ale s upozorněním, po třetí upozornění, ale že příště už to musí zvládnout sám, protože jste mu už dali dost času ... A dále už postupujete tak, že naučíte okolí ryby chytat, místo toho, abyste ryby dodávali. Obzvlášť, když vám to brání dodávat vaše ryby. ;)

A kdybyste chtěli můžete mi napsat jak jste problém vyřešili. ;) 


pátek 31. ledna 2020

Jak nakládáš s hovnem, takový jsi typ člověka

Nedávno jsem byl na skvělém meetupu v Kiwi.com, kde Radek Pavlík zmínil, že po návratu ze států, kde pracoval mimo jiné ve SpaceX, měl několik kulturních šoků. A jedním z nich byla angažovanost zaměstnanců v ČR. Ve SpaceX, když v noci startuje raketa, zaměstnanci zapálí grill, a vlastně jsou všichni v práci. Nejde moc poznat, že by byla noc a další nahodí sledování na rakety na obrazovku a jedou. Vzpomněl jsem si na příhodu, jak jsem uklízel psí hovno před vchodem do firmy, kde jsem tehdy byl zaměstnaný, a všem ostatním přišlo divné, že mi to hovno vadí, když firma není moje a jsem jenom zaměstnanec. Ale mě prostě mega štvalo, že před firmou, kde pracuji se obří psí hovno. Petr Ocásek z AngelCam zmínil, že měl na toto téma kdysi na nějakém Barcampu přednášku o typech lidí, které dělil, dle toho jak nakládají s hovnem, při jeh odstraňování. Když to řeknu zjednodušeně, jsou tyto typy lidí. A platí to pro firmy, neziskovky, komunity, organizace všeho druhu i typu. Obecně vzato, platí to na celou společnost. I na vás!!!



První typ lidí. To jsou Ti, kteří vidí hovno, respektive řečeno problém, ale nikomu o tom neřeknou. Hovno tam nechají a dál dělají, že tam není. Prostě se to vyřeší. Skřítek Seto zasahuje.

Druhý typ lidí. To jsou Ti, kteří vidí hovno, a říkají, "hele tamhle je hovno a někdo, by s tím měl něco udělat, aby se to vyřešilo. Opět skřítek Seto.

Třetí typ lidí je ten, který to hovno uklidí. Tuto skupinu můžeme je ještě rozdělit na tři podskupiny.

   Podskupina 1. Tamhle bylo hovno a potřebuji toto, toto a toto, abych ho odstranil.
   Podskupina 2. Tamhle je hovno, ale jdu to uklidit, zařídím to tak a tak.
   Podskupina 3. Tamhle bylo hovno, a už jsem ho uklidil.

Osobně jsem slyšel, že existuje ještě skupina, kterou je, ale těžké identifikovat, protože pracuje v nechtěném utajení. A to jsou Ti co vidí, že tady je hovno, to hovno uklidí a nikomu ani neřeknou, že to udělali. S ohledem na způsob jejich práce je tato skupina něco jako bílá velryba, Yetty. Občas někdo říká, že ho viděl, ale vlastně to nikdo nemůže úplně potvrdit. Sám jsem jich pár poznal a je radost s nimi pracovat.

Klasická hirovací poučka říká, že Áčkoví lidi najímají Áčkové lidi, Béčkoví Céčkové a Céčkoví, déčkové. Prostě nejlepší hovnopucové, najímají zase nejlepší hovnopucy. Druzí nejlepší hovnopucové, třetí nejlepší a tak dále a tak dále.

A jaký typ 💩jste vy? 😂

čtvrtek 16. ledna 2020

Proč už nepíšu o běhání


Mnozí se mě ptají, proč už nepíšu o běhání nebo i jestli stále běhám. Teď mi vlastně dochází, že mám asi i nějaké Followers&Fans, které to co vytvořím zajímá. Moc díky, že mé výtvory čtete a že se vám i líbí. Odpověď je jednoduchá. Protože mě to přestalo bavit! Ne běhat, i když i touto fází jsem se prošel, ale psát. Měl jsem a mám dojem, že jsem pořád psal o tom samém.

Jedu na závod, závodím, doběhl jsem do cíle. Nějaké fotka s medailí, bez a hotovo. Něco jako psát o pornu. Dopředu, dozadu, dopředu dozadu(čti levá před pravou a pravá před levou), vycákat a je to(čti proběhnout cílem) Občas obohatit nějakým vtípkem a hotovo. Jednoduché? Ano, ale ne zábavné a už to vůbec není taková zábava, když článek tvoříte a je už několikátý v řadě. Čtenost jakási je, teda byla, ale už nechtělo se mučit a nutit se do toho. A konec konců, demonstrace za obnovu blogu se nekonaly, tudíž žádná škoda pro fond národní literatury.

Neříkám, že občas ještě něco běžeckého nevyplodím, ale nechci to psát jako reporty. Proto tady nebude jeden článek o běhání za druhým. A místo blogování jsem přešel na Instagram. Každý běh nad 3 km, jedna fotka. Nedávám tam běhy s klienty, ano stal jsem se trenérem atletického svazu, ale o tom jindy nebo níže v článku, zatím jsem se nerozhodl. A myslím, že mám pokryto cca 95% svých běhů.

No a jednoho dne se dostavila únava z běhu. Bavilo mě jít běhat, ale už se mi dost příčilo běhat kolem 100 km týdně a pak bylo i období, kdy jsem měl averzi k čemukoli a uběhnout 10 km bylo  mentální peklo. Něco jako když vám vypadne v motoru jedna hlava a ztratíte část výkonu, akorát já měl tak málo výkonu, že se mi nechtělo nic. Boty šly na chvíli do skříně, ale ano, trochu se rozepíšu o tom jak jsem se stal trenérem. Běhal jsem asi rok a nejednou jsem měl lepší časy než kluci, kteří běhali o pár let déle a dle mého názoru měli za sebou i lepší sportovní minulost. A náhle za mnou začali chodit lidi, i díky blogu a fotkám na FB, jestli bych jim poradil. Ano, poradil jsem a potom se začali objevovat další a další a potom i lidi, kteří za radu platili a já jen říkal co mi říkali mí trenéři, protože to jsem taky dělal. Proto mi přišlo fajn mít v ruce i nějaký papír a taky jsem klučina od přírody zvídavý a chtěl jsem lépe porozumě tomu co se děje v těle a mozku, když běžíte, trénujete i odpočíváte. Obrátil jsem se na svého trenéra s radou jak se stanu trenérem? A on mě odkázal na Atletický svaz a tam mi sdělili, že se trenérem stát můžu, ale je tam podmínka být členem nějakého, ve svazu registrovaném klubu, absolvovat kurz a složit zkoušky. Google maps, a ejhle nejblíž byla TJ Sokol I. Smíchov, kterou jsem oslovil a přesměrovali mě na jejich atletický oddíl. Nejdřív jsem začal rozjíždět běhání dospělých a tento rok jsem začal trénovat i děti. A to opravdu vydá na samostatný článek, protože práce s dětmi je náročná, vyčerpávající, zdlouhavá, ale naplňující, no prostě super. A na Naučmese jsem přidal kurz Běhání pro lamy. Dělám ho jednou za čas a pomalu si nachází svou cílovku.

Takže ano občas tady něco oběhu bude, ale už ne primárně. První myšlenka u založení tohoto blogu byla stejně, že budu psát o své práci, a chválil se jak jsem dobrý a měl více klientů a budoval si osobní značku a byl cool a trendy. Ok, běhání je teď vlastně má práce, ale stejně chci psát i o jiné práci, kterou mám a taky o společnosti a politice. Protože jedna z "prací", kterou mám je politika. Jsem člen TOP 09 na Praze 5 a sedím ve dvou komisích na radnici. No prostě materiálu mám dost a v neposlední řadě, v dnešní době není od věci si občas sednou, zamyslet se nad tím co děláme, uspořádat si to v hlavě a klidně to i napsat. A klidně i veřejně. Stejně téměř všichni provádíme emoční striptýz na všech možných profilech různých sociálních sítí. Včetně mě. ;)

P.S.: A mám takový malý, teď už veřejný závazek. Jeden článek týdně.

Back2TOP

Back2TOP
Zpátky na vrchol