Hodně se teď mluví o tom, že psychická onemocnění jsou stigmatem a proto se k nim lidi snadno nepřiznávají nebo ne aspoň často. Ok, fajn, tady je můj coming out. Zhroutil jsem se, no a co!
Zhroutil se Jan Mühlfeit, Zdeněk Pohlreich taky polykal pilule, když rozjel podnikání a kdo ví kdo ještě. Složili se jiní, složil jsem se já, možná se složíte i vy. Sometimes shit happens, tak ven s tím. Snad se mi konečně uleví. A upřimně, když se rozhlížím kolem sebe, mám pocit, že se týká každého druhého a jsou dny, kdy i prvního. Tudíž je vlastně pokrytectví se nepřiznat. A nemyslím takové to "vyhoření", kdy se objeví výčitky svědomí nad tím kolik stály vaše tenisky při pohledu na fotku hladovějících dětí v Africe, které si odjedete léčit na dvou měsíční pobyt na Bali, abyste se vrátili stejně povrchně osvíceni jako opáleni a začali kázat čistotu pravdu o kokosovém oleji nebo podobný nesmysl. Ale po 14 dnech jste ve stejných kolejích, protože před sebou neutečete.
Já jsem jednoho krásného dne prostě nevstal z postele a bylo mi vše u zadele. Bylo mi tak zle, že místo odpovědi na banální otázky jsem po lidech házel nábytkem, v některých případech je mi líto, že jsem se netrefil, protože v hodinách fyziky mě neučili, že nábytek není pro trefování zrovna ideální. Přestal jsem zvedat telefony, odpovídat na emaily, chodit do školy, mluvit s lidmi vůbec byl problém, přestal jsem i na nějaký čas chodit ven. Všechny takové ty běžné činnosti, které člověk běžně dělá a nejsou vůbec náročné. Dle slov psychoterapeuta byla má diagnóza něco kolem F43.2. Pro neznalé nebo neschopné Googlení, je to reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení. Dle mě to není nic nepřekonatelného, ale na nějaký čas mě to vyřadilo z provozu a trvalo pekelně dlouho než jsem byl schopen se dostat do normálního stavu. Tím chci říct, že to není na 14 dní až měsíc nebo dva a zase šup do první linie. Trvá to a chce si to přiznat dost nepříjemných věcí a hlavně do toho nesmíte zabřednout. Což se mi nepovedlo. Jasně diagnóza je jen nálepka, ale pro mě to byl tenkrát fakt. A dost nepříjemný. Vlastně jsem čekal, že mi terapeut řekne něco ve stylu, hele hodně se lituješ, jiní jsou na tom hůře, vezmi si 14 dní volno offline a vypusť jeden, dva, tři, čtyři projekty. No nestalo se to tak.
Zpětně to bylo něco jako plavba Titanicu nebo ještě lépe výbuch v Černobylu. Jak řekla Dana Drábová, někde v TV, "on ten reaktor se všemi silami neodborné činností těch lidí bránil." Mé tělo se taky dlouho bránilo, ale když ignorujete fakta, fakta vás stejně dojdou. Jako poslední kapka pro mne byla smrt kocoura. Dál už jsem nemohl. Přitom ještě těsně před tím jsem, vedl dost aktivní život. Aktivní sportovec, 2 maratony ročně byla pro mě zdravá norma, tréninkový objem 100 km týdně byl úplně v pohodě. Veřejně jsem přednášel, školil, mentoroval jiné projekty, pořádal jsem eventy pro lidi z komunity, věnoval se dobrovolné činnosti v jedné neziskovce, k tomu vlastní podnikání, rodina atd. Ano nebylo toho málo, ale pořád jsem měl dost volného času. Problém vlastně nebyl v množství, ale v tom co se mi vracelo. Téměř nic. Pocit vnitřního spokojení nula nebo někde kolem ní. Práce se startupy, kdy 9 z 10 do 2 let neexistuje je dost vyčerpávající. Je to něco jako dělat streetworkera s drogově závislými. Jen občas se někdo dostane na nohy. K tomu věci v rodině. Tenhle jde na operaci, tadyhle rakovina, tadyhle tohle a támhle toto. Klidné místo ve fyzickém není a po chvíli přestane existovat i uvnitř. Když se hodně vydáváte a málo dostáváte, deficit se zvětšuje přímo exponenciálně. A myslím, že poslední půlrok, před bodem zlomu jsem byl pro některé lidi na zastřelení, ale stále trvám na tom, že hodně z těch co jsem poslal do prdele, tam byli odesláni právem a zpětně je mi líto, že jsem to neudělal dříve a hlouběji. Nedostal bych se až tak daleko. Jak praví klasik, hrdě budu po zbytek života chodit bosý, pokud má bota zůstane zaražena hluboko v prdeli toho debila. Naučte se říkat ne, zní jedna ze základních rad v prevenci syndromu vyhoření. Jo a netýká se to jen velkých projektů, a práce a práce, ale i rodiny i partnera a dalšího velmi blízkého okolí.
No a tak bylo najednou všechno jinak. Sám v bytě, sám ve své hlavě, izolovaný, uzavřený do sebe. Dojít do obchodu, odpovědět na mail nebo zvednout telefon. Téměř nemožné. Soustředění se na cokoli co je úplně normální činnost? Nepřekonatelný problém. Dojít na schůzku? Raději jsem je všechny zrušil. Samozřejmě veřejně vystoupit před lidmi a školit nešlo. Trvalo to roky než mi to přestalo drásat duši. Blbě se lidem z byznysu vysvětluje, jak moc shit se cítíte. Blbě se to vysvětluje komukoli. Jakákoli činnost se rovnala nule. Výsledky, záporné. I ty finanční.
A přitom to celé přicházelo postupně a pomalu a příznaky se dají jasně rozpoznat už hodně dlouho dopředu, ale musíte vědět jaké a ideálně vám je musí říct nějaká respektovaná osoba. A hlavně nechodit přes závit. Víte byl jsem na tom v minulosti mnohem hůř, více problémů a stejně jsem se z toho dostal a fungoval normálně i proto mi nepřišlo, že je můj stav až tak za hranicí normálu. Ale na terapii se mi dostalo odpovědi, že překračuji životnost průměrného zombíka zhruba tak čtyřnásobně. Ano vydržíš víc než si myslíš, ale nejde to do nekonečna a nejde to opakovaně. S věkem se tolerance extrému snižuje. Nikdo nemládneme. Žába se taky vaří postupně. Ale byl to můj první kontakt s vlastní smrtelností. Memento mori. Namočení čumáku do bláta. Do té doby jsem si myslel, že se mi vlastně nic zvláštního neděje a mají to tak všichni nebo skoro všichni. Že nemají jsem se dozvěděl až na terapii. A potom byla ještě hodně dlouhá cesta zpět na nohy.
Následovalo krátké období úplného ničeho a potom snaha o návrat do práce a několik menších "flash backů" než jsem zjistil, že postupným přidáváním zátěže to nepůjde. Ale, že se prostě musím naučit spoustu věcí dělat znovu o začátku a jinak. "You must unlearn, what you have learn". By řekl mistr Yoda, kdybych byl u něj v tréninku, tam v bažinách na planetě Dagobah. Ale nebyl a po Praze zrovna moc Yodů nechodí. No, ale šlo to postupně a zabralo to dost času. Postupné uvědomování a iterační práce na detailech. Suma sumárum, do plného zotavení od bodu zlomu mi to zabralo 3 roky, než jsem zase mohl přednášet, školit, pracovat s lidmi. Bohužel některé následky jsou trvalé a jsem kapku méně sociálně empatický., než jsem býval. Kamarádka to popsala, že jsem jen lehce sociálně necitlivý. Ale myslím, že to bylo velmi jemně řečeno.
A proč to píšu, když je to stigma? Protože v mém bližším okolí jsou 4 lidí, kteří jsou těsně před zhroucením. Vy víte kdo, protože jsem vám psal jmenovitě. Snad to zabralo. ;) A je mi jasné, že to je špička ledovce, protože většina bude mlčet, ale je nutné abych na závěr řekl toto. Psychické onemocnění je vlastně velmi podobné boji s radiací. Nepřítel, který není vidět, ale zabíjí stejně dobře, když se neumíš chránit. To, že nemáte masivní krvácení z hrudníku ani oddělenou část těla, která by vám způsobovala velkou bolest neznamená, že vám nic není. Jsou i situace kdy cítit bolest a přitom vypadat fyzicky zdravý, je stejně závažné jako masivní tepenné krvácení.
