čtvrtek 16. ledna 2020

Proč už nepíšu o běhání


Mnozí se mě ptají, proč už nepíšu o běhání nebo i jestli stále běhám. Teď mi vlastně dochází, že mám asi i nějaké Followers&Fans, které to co vytvořím zajímá. Moc díky, že mé výtvory čtete a že se vám i líbí. Odpověď je jednoduchá. Protože mě to přestalo bavit! Ne běhat, i když i touto fází jsem se prošel, ale psát. Měl jsem a mám dojem, že jsem pořád psal o tom samém.

Jedu na závod, závodím, doběhl jsem do cíle. Nějaké fotka s medailí, bez a hotovo. Něco jako psát o pornu. Dopředu, dozadu, dopředu dozadu(čti levá před pravou a pravá před levou), vycákat a je to(čti proběhnout cílem) Občas obohatit nějakým vtípkem a hotovo. Jednoduché? Ano, ale ne zábavné a už to vůbec není taková zábava, když článek tvoříte a je už několikátý v řadě. Čtenost jakási je, teda byla, ale už nechtělo se mučit a nutit se do toho. A konec konců, demonstrace za obnovu blogu se nekonaly, tudíž žádná škoda pro fond národní literatury.

Neříkám, že občas ještě něco běžeckého nevyplodím, ale nechci to psát jako reporty. Proto tady nebude jeden článek o běhání za druhým. A místo blogování jsem přešel na Instagram. Každý běh nad 3 km, jedna fotka. Nedávám tam běhy s klienty, ano stal jsem se trenérem atletického svazu, ale o tom jindy nebo níže v článku, zatím jsem se nerozhodl. A myslím, že mám pokryto cca 95% svých běhů.

No a jednoho dne se dostavila únava z běhu. Bavilo mě jít běhat, ale už se mi dost příčilo běhat kolem 100 km týdně a pak bylo i období, kdy jsem měl averzi k čemukoli a uběhnout 10 km bylo  mentální peklo. Něco jako když vám vypadne v motoru jedna hlava a ztratíte část výkonu, akorát já měl tak málo výkonu, že se mi nechtělo nic. Boty šly na chvíli do skříně, ale ano, trochu se rozepíšu o tom jak jsem se stal trenérem. Běhal jsem asi rok a nejednou jsem měl lepší časy než kluci, kteří běhali o pár let déle a dle mého názoru měli za sebou i lepší sportovní minulost. A náhle za mnou začali chodit lidi, i díky blogu a fotkám na FB, jestli bych jim poradil. Ano, poradil jsem a potom se začali objevovat další a další a potom i lidi, kteří za radu platili a já jen říkal co mi říkali mí trenéři, protože to jsem taky dělal. Proto mi přišlo fajn mít v ruce i nějaký papír a taky jsem klučina od přírody zvídavý a chtěl jsem lépe porozumě tomu co se děje v těle a mozku, když běžíte, trénujete i odpočíváte. Obrátil jsem se na svého trenéra s radou jak se stanu trenérem? A on mě odkázal na Atletický svaz a tam mi sdělili, že se trenérem stát můžu, ale je tam podmínka být členem nějakého, ve svazu registrovaném klubu, absolvovat kurz a složit zkoušky. Google maps, a ejhle nejblíž byla TJ Sokol I. Smíchov, kterou jsem oslovil a přesměrovali mě na jejich atletický oddíl. Nejdřív jsem začal rozjíždět běhání dospělých a tento rok jsem začal trénovat i děti. A to opravdu vydá na samostatný článek, protože práce s dětmi je náročná, vyčerpávající, zdlouhavá, ale naplňující, no prostě super. A na Naučmese jsem přidal kurz Běhání pro lamy. Dělám ho jednou za čas a pomalu si nachází svou cílovku.

Takže ano občas tady něco oběhu bude, ale už ne primárně. První myšlenka u založení tohoto blogu byla stejně, že budu psát o své práci, a chválil se jak jsem dobrý a měl více klientů a budoval si osobní značku a byl cool a trendy. Ok, běhání je teď vlastně má práce, ale stejně chci psát i o jiné práci, kterou mám a taky o společnosti a politice. Protože jedna z "prací", kterou mám je politika. Jsem člen TOP 09 na Praze 5 a sedím ve dvou komisích na radnici. No prostě materiálu mám dost a v neposlední řadě, v dnešní době není od věci si občas sednou, zamyslet se nad tím co děláme, uspořádat si to v hlavě a klidně to i napsat. A klidně i veřejně. Stejně téměř všichni provádíme emoční striptýz na všech možných profilech různých sociálních sítí. Včetně mě. ;)

P.S.: A mám takový malý, teď už veřejný závazek. Jeden článek týdně.

úterý 7. ledna 2020

Stigma

Hodně se teď mluví o tom, že psychická onemocnění jsou stigmatem a proto se k nim lidi snadno nepřiznávají nebo ne aspoň často. Ok, fajn, tady je můj coming out. Zhroutil jsem se, no a co!

Zhroutil se Jan Mühlfeit, Zdeněk Pohlreich taky polykal pilule, když rozjel podnikání a kdo ví kdo ještě. Složili se jiní, složil jsem se já, možná se složíte i vy. Sometimes shit happens, tak ven s tím. Snad se mi konečně uleví. A upřimně, když se rozhlížím kolem sebe, mám pocit, že se týká každého druhého a jsou dny, kdy i prvního. Tudíž je vlastně pokrytectví se nepřiznat. A nemyslím takové to "vyhoření", kdy se objeví výčitky svědomí nad tím kolik stály vaše tenisky při pohledu na fotku hladovějících dětí v Africe, které si odjedete léčit na dvou měsíční pobyt na Bali, abyste se vrátili stejně povrchně osvíceni jako opáleni a začali kázat čistotu pravdu o kokosovém oleji nebo podobný nesmysl. Ale po 14 dnech jste ve stejných kolejích, protože před sebou neutečete.

Já jsem jednoho krásného dne prostě nevstal z postele a bylo mi vše u zadele. Bylo mi tak zle, že místo odpovědi na banální otázky jsem po lidech házel nábytkem, v některých případech je mi líto, že jsem se netrefil, protože v hodinách fyziky mě neučili, že nábytek není pro trefování zrovna ideální. Přestal jsem zvedat telefony, odpovídat na emaily, chodit do školy, mluvit s lidmi vůbec byl problém, přestal jsem i na nějaký čas chodit ven. Všechny  takové ty běžné činnosti, které člověk běžně dělá a nejsou vůbec náročné.  Dle slov psychoterapeuta byla má diagnóza něco kolem F43.2. Pro neznalé nebo neschopné Googlení, je to reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení. Dle mě to není nic nepřekonatelného, ale na nějaký čas mě to vyřadilo z provozu a trvalo pekelně dlouho než jsem byl schopen se dostat do normálního stavu. Tím chci říct, že to není na 14 dní až měsíc nebo dva a zase šup do první linie. Trvá to a chce si to přiznat dost nepříjemných věcí a hlavně do toho nesmíte zabřednout. Což se mi nepovedlo. Jasně diagnóza je jen nálepka, ale pro mě to byl tenkrát fakt. A dost nepříjemný. Vlastně jsem čekal, že mi terapeut řekne něco ve stylu, hele hodně se lituješ, jiní jsou na tom hůře, vezmi si 14 dní volno offline a vypusť jeden, dva, tři, čtyři projekty. No nestalo se to tak.

Zpětně to bylo něco jako plavba Titanicu nebo ještě lépe výbuch v Černobylu. Jak řekla Dana Drábová, někde v TV, "on ten reaktor se všemi silami neodborné činností těch lidí bránil." Mé tělo se taky dlouho bránilo, ale když ignorujete fakta, fakta vás stejně dojdou. Jako poslední kapka pro mne byla smrt kocoura. Dál už jsem nemohl. Přitom ještě těsně před tím jsem, vedl dost aktivní život. Aktivní sportovec, 2 maratony ročně byla pro mě zdravá norma, tréninkový objem 100 km týdně byl úplně v pohodě. Veřejně jsem přednášel, školil, mentoroval jiné projekty, pořádal jsem eventy pro lidi z komunity, věnoval se dobrovolné činnosti v jedné neziskovce, k tomu vlastní podnikání, rodina atd. Ano nebylo toho málo, ale pořád jsem měl dost volného času. Problém vlastně nebyl v množství, ale v tom co se mi vracelo. Téměř nic. Pocit vnitřního spokojení nula nebo někde kolem ní. Práce se startupy, kdy 9 z 10 do 2 let neexistuje je dost vyčerpávající. Je to něco jako dělat streetworkera s drogově závislými. Jen občas se někdo dostane na nohy. K tomu věci v rodině. Tenhle jde na operaci, tadyhle rakovina, tadyhle tohle a támhle toto. Klidné místo ve fyzickém není a po chvíli přestane existovat i uvnitř. Když se hodně vydáváte a málo dostáváte, deficit se zvětšuje přímo exponenciálně. A myslím, že poslední půlrok, před bodem zlomu jsem byl pro některé lidi na zastřelení, ale stále trvám na tom, že hodně z těch co jsem poslal do prdele, tam byli odesláni právem a zpětně je mi líto, že jsem to neudělal dříve a hlouběji. Nedostal bych se až tak daleko. Jak praví klasik, hrdě budu po zbytek života chodit bosý, pokud má bota zůstane zaražena hluboko v prdeli toho debila. Naučte se říkat ne, zní jedna ze základních rad v prevenci syndromu vyhoření. Jo a netýká se to jen velkých projektů, a práce a práce, ale i rodiny i partnera a dalšího velmi blízkého okolí.

No a tak bylo najednou všechno jinak. Sám v bytě, sám ve své hlavě, izolovaný, uzavřený do sebe. Dojít do obchodu, odpovědět na mail nebo zvednout telefon. Téměř nemožné. Soustředění se na cokoli co je úplně normální činnost? Nepřekonatelný problém. Dojít na schůzku? Raději jsem je všechny zrušil. Samozřejmě veřejně vystoupit před lidmi a školit nešlo. Trvalo to roky než mi to přestalo drásat duši. Blbě se lidem z byznysu vysvětluje, jak moc shit se cítíte. Blbě se to vysvětluje komukoli. Jakákoli činnost se rovnala nule. Výsledky, záporné. I ty finanční.

A přitom to celé přicházelo postupně a pomalu a příznaky se dají jasně rozpoznat už hodně dlouho dopředu, ale musíte vědět jaké a ideálně vám je musí říct nějaká respektovaná osoba. A hlavně nechodit přes závit. Víte byl jsem na tom v minulosti mnohem hůř, více problémů a stejně jsem se z toho dostal a fungoval normálně i proto mi nepřišlo, že je můj stav až tak za hranicí normálu. Ale na terapii se mi dostalo odpovědi, že překračuji životnost průměrného zombíka zhruba tak čtyřnásobně. Ano vydržíš víc než si myslíš, ale nejde to do nekonečna a nejde to opakovaně. S věkem se tolerance extrému snižuje. Nikdo nemládneme.  Žába se taky vaří postupně. Ale byl to můj první kontakt s vlastní smrtelností. Memento mori. Namočení čumáku do bláta. Do té doby jsem si myslel, že se mi vlastně nic zvláštního neděje a mají to tak všichni nebo skoro všichni. Že nemají jsem se dozvěděl až na terapii. A potom byla ještě hodně dlouhá cesta zpět na nohy.

Výsledek obrázku pro You must unlearn all what you have learnNásledovalo krátké období úplného ničeho a potom snaha o návrat do práce a několik menších "flash backů" než jsem zjistil, že postupným přidáváním zátěže to nepůjde. Ale, že se prostě musím naučit spoustu věcí dělat znovu o začátku a jinak. "You must unlearn, what you have learn". By řekl mistr Yoda, kdybych byl u něj v tréninku, tam v bažinách na planetě Dagobah. Ale nebyl a po Praze zrovna moc Yodů nechodí. No, ale šlo to postupně a zabralo to dost času. Postupné uvědomování a iterační práce na detailech. Suma sumárum, do plného zotavení od bodu zlomu mi to zabralo 3 roky, než jsem zase mohl přednášet, školit, pracovat s lidmi. Bohužel některé následky jsou trvalé a jsem kapku méně sociálně empatický., než jsem býval. Kamarádka to popsala, že jsem jen lehce sociálně necitlivý. Ale myslím, že to bylo velmi jemně řečeno.

A proč to píšu, když je to stigma? Protože v mém bližším okolí jsou 4 lidí, kteří jsou těsně před zhroucením. Vy víte kdo, protože jsem vám psal jmenovitě. Snad to zabralo. ;) A je mi jasné, že to je špička ledovce, protože většina bude mlčet, ale je nutné abych na závěr řekl toto. Psychické onemocnění je vlastně velmi podobné boji s radiací. Nepřítel, který není vidět, ale zabíjí stejně dobře, když se neumíš chránit. To, že nemáte masivní krvácení z hrudníku ani oddělenou část těla, která by vám způsobovala velkou bolest neznamená, že vám nic není. Jsou i situace kdy cítit bolest a přitom vypadat fyzicky zdravý, je stejně závažné jako masivní tepenné krvácení.


čtvrtek 2. ledna 2020

Shrnutí 2019


Většina reportů za předchozí rok co jsem ve svých kruzích zaznamenal byla nadšená, oplývala superlativy, sebechválou, stoupajícími grafy a výnosy. Tento bude opačný.

V roce 2019 jsem zavřel, ukončil, smazal 3 vlastní projekty, které dlouhodobě skomíraly. Sice generovaly zisk a protože jsem se o ně vůbec nestaral, dlouho jsem je nechával skomírat. Ale jinak nic moc, ani zisk, ani sláva. Nejhorší na těchto "bibzách" je, že berou pozornost a energii, které vůbec není málo. A ano, není lehké dát ránu z milosti vlastnímu projektu, ale jsou situace kdy je to nutné. Analogie pro lidi z IT, je to jako když máte stovku appek běžících na pozadí a každá si bere kousek, ale dohromady je to ranec z výkonu. Tudíž, šlus, konec, ende dále už to nende.

Ukončil jsem několik spoluprací s letitými i novými partnery. Proč? V podstatě to samé co s vlastními projekty a k tomu, že v partnerské spolupráci zůstal jen jeden co měl snahu ji posouvat dál a rozvíjet. A to nikdy není moc dobře. A když to ani nic moc negeneruje, bere čas i energii opět platí to co výše. Tečka .... Osobně mě nejvíce štve, že jsem uháněl partnery, aby dodali co je třeba k posunutí projektu. Což občas způsobí i to, že následně já něco nedodám včas, protože den má 24 hodin a má fyzická schránka své limity rovněž. To druhé mě štve mnohem více, protože z toho zase něco super být mohlo. To první sere pes. Mám pravidlo 3x a dost. Myslím, že nemusím vysvětlovat o co jde. ;)

Vtipné je, že u reportů některých "expartnerů" jsem zaznamenal právě ty superlativy, chválu na spolupráci, rozjetí nových projektů a rostoucích grafy. 😂 No, prostě nevěřím statistice, kterou jsem si nepadělal sám. 😂

Samostatnou kapitolou je, přebírání projektů po konkurenci. Výstižnější by bylo napsat hašení "průserů". A není po vždy nějakých čučkařích. Občas velká, známá jména nebo firmy. Skvělé PR a z jejich webů a sítí jsem . měl dojem, že se daří. Ale jakmile nakouknete pod pokličku. Hnus a špína velebnosti. Asi by nám všem slušelo více skromnosti a upřimnost v komunikaci. Směrem ven i dovnitř. Ano šťouralové, začal jsem sám u sebe tímto reportem! 2019 končím mínusem, ale zase s velkým poučením protože FAIL je vlastně jen First Attempt In Line.

A aby to nekončilo negativně rozhodně musím napsat, že se mi ulevilo, když jsem si vyčistil stůl. Ulevilo se mi hlavně vnitřně, mentálně a mám kapacitu se věnovat tomu na co jsem předtím neměl čas ani kapacity. Taky jsem vzal nějaké ty úspory a začal spekulovat na akciových trzích. Nerad tomu říkám investovat, neb pojem investor vnímám ve vyšším řádu než točím nyní já. Nevložil jsem mnoho, ale rok končím u této aktivity v plusu a musím přiznat, že je fajn, když každou korunu nemusím vydělat směnou za hodinu práce, ale hodnotí se prací jiných. Děkuji těmto bezejmenným. Rozhodně mám v plánu se dál trhům věnovat a taky se mi daří postupně dodělávat svůj první produkt, jehož MVP bych chtěl letos vykopnout. A taky jsem potkal dost super lidí, přátel a celkově to bylo fajn.

No a to je vše. Jsem rád pokud jste vydrželi až sem a pokud mou sebereflexi vidíte stejně pozitivně jako já. A díky, že jste mě vydrželi sledovat v roce 2019 a vydržíte to snad i v roce 2020.

Proč už nepíšu o běhání

Mnozí se mě pta jí, proč už nepíšu o běhání nebo i jestli stále běhám. Teď mi vlastně dochází, že mám asi i nějaké Followers&Fans, kt...