sobota 24. května 2014

Vltavarun 2014 aneb Hood to Coast po Česku

Vltavarun 2014 aneb Hood to coast po Česku


Znal jsem jedno chlápka v El Pasu, jednou se svléknul a skočil mezi kaktusy. Taky jsem se ho ptal, proč. "No a?" Řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad. Z filmu "Sedm Statečných"

1. Etapa Kvilda- Bučina rozcestí

Délka: 9,2 km, Náročnost: 1-2, Stoupání: 295m, Klesání: 191m, Povrch: Asfalt, šotolina

A přesně tohle se mi honilo hlavou když jsem se v sobotu 17.5. v 8:30 ráno postavil na start první etapy 350 km dlouhého štafetového závodu 12-ti členných družstev Vltavarun. Teplota 4°C, hustý déšť. K ideálu daleko, ale co už s tím. Tři, dva jedna start a běžím. Tentokrát je to pro mne jiné, běžím první z dvanácti a jsem kapitán týmu. Pro mně začal závod už před dvěma měsíci, kdy jsme s Terezkou, začali dávat dohromady tým, vybírat startovné, hledat ubytování, zajišťovat auta, sehnat náhradníka za zraněného běžce atd. Opravdu jsem byl rád, že jsem se konečně po vší "administrativě" na trati, a můžu běžet. Na prvním km koukám na Garminy a zarazilo mně tempo 4:18 na km. Prrrr! Zpomal, ať neutavíš motor hned na startu. Nechal jsem ostatní běžet dle svého a pokračoval jsem tempem 5:00 na kilák do kopce. A taky protože se mi začalo bouřit presso, které jsem si dal na v Penzionu Pohoda na Kvildě, ono ani ta večeře před startem nebyla nic moc. Vypadala dobře, ale šlehačka z plechovky to zabila. Pohleirch by zuřil. Nejen z důvodu bouřícího se žaludku jsem byl rád za ubytování v Hotelu Modrava.
Když jsem probíhal kolem pramenu Vltavy, chtělo se mi to presso vrhnout, ale znečištění pramene Vltavy jsem považoval za svatokrádež a proto jsem se rozhodl poponést náklad ještě o kousek dál. Přes hustou oblačnost jsem toho z krás Šumavy neviděl mnoho, ale i tak měl tento úsek co nabídnout. Z krajinného kochání mně vytrhlo až klesání, kdy jsem se začal těšit na krásný sběh, ale šlo jen o 80 metrů, kdy se po zatáčce do leva trať prudce zvedla a mně napadlo, že dle propozic toto rozhodně není náročnost 1-2, s vyjímkou startu jsem běžel už 6 km do kopce a vrchol pořád nikde. Až když trať zamířila dolů a mohl jsem pustit sprint z kopce až na předávku, kde jsem štafetový pásek předal Markétě a nechal jsem se shuttlebussem odvézt až na další předávku. V Penzionu Polka si dávám čaj a suším hadry.
 Následují další přesuny a předávky až na 6 úsek, kde jsme se potkali s naší druhou částí a předali první dojmy a postřehy pro další pokračování v závodu. Teď to bylo na druhém autě nám začal přesun do Zátoně, s obědem v Českém Krumlově.







2. Etapa Zátoň - Český Krumlov

Délka: 10,9 km, Náročnost: 3-4, Stoupání: 299m, Klesání: 333m, Povrch: Asfalt, zpevněná cesta, polní cesta

Hustý déšť mně nepotěšil ani nezahřál, ale to už si Honza sprintem klestil cestu na předávku  a dával mi štafetu. Nitka na něm nebyla suchá, a já se prokousával první metry druhé etapy do kopce, který nebyl nejmenší. Byl jsem rád když jsem se dostal nahoru na rovinatější část a následný přeběh přes louku, kde jsem si užil terénu a potůčků a loužiček. Déšt už mně neštval a v duchu jsem si zpíval od Hložka a Kotvalda, "V pohodě, po kotníky ve vodě". Ale jen do chvíle sběhu, kdy jsem protáhl krok a pravou nohou mi projela ostrá bolest od achilovky až po stehno a musel jsem se na chvíli zastavit. Hlavou mi problesklo kdo všechno bude muset běžet etapu navíc, když to nedolezu a přešel jsem co nejrychleji do běhu. Šlo to, ale dřelo to. Při odrazu jsem nemohl nohu natáhnout a naplno se odrazit. Bylo to znát na tempu protože i z prudkého kopce do Krumlova jsem se sotva dostal na tempo pod 5:00 na km a to bylo málo. Umím rychleji i po rovince. Krumlovem jsem se pohyboval za hustého deště a musel dávat pozor v zatáčkách na kočičích hlavách, uklouznout zde by bylo stejné jako skočit holým zadkem na obří struhadlo. Pro nechápavé, hodně by to bolelo. Když jsem proběhl pod hradem uviděl jsem už předávku a sprintem, co mi pravá dovolila předal pásku Markétě. Chodit se s tím dá, běžet taky. Přece to nevzdám.

V autě, které jsme už solidně zasquotovali, převlíknout do suchého, protože ze mně leje a jsem rád, že jsem si v "Nike autě" na Kvildě půjčil freečka. Moje lunary jsou úplně mokré. Ve Zlaté koruně jsme naložili Markétu a pohybovali jsme se nočními etapami k Budějovicím, kde jak známo by chtěl žít každý. Já teda ne, aby bylo jasno. Po půlnoci předáváme druhému autu. Penzión Pelikán v Purkavcích má otevřeno a dokonce i vaří. Posílám do dolů presso, smažák, brambory a tatarku. Martin si dal zmrzlinový pohár. Proč ne, je teprve chvíli po půlnoci. Nejvíc mně rozsekala Ester, která vytáhla fén a začala si v restauraci uprostřed noci fénovat vlasy. Po chvíli se přidala Markéta a nakonec přišel kluk z jiného týmu. jestli ho nemůže půjčit jeho kamarádce. No, pánové. Nemusíte mít prachy a svaly. Někdy stačí sehnat uprostřed noci dámě fén a získáte cenné body. Sbíráme se a ve sportovní hale v Týně nad Vltavou, za odměnu teplá sprcha. V obrovité hale chvíle spánku.



3. Etapa Kostelec nad Vltavou - Klučenice

Délka: 9,1 km, Náročnost: 3-4, Stoupání 164m, Klesání 183m, Povrch: Asfalt, lesní cesta, lesní pěšina

Vrrr, Vrrr. Mám pocit, že jsem spal jen 5 minut, ale hodiny mně uklidňují, bylo to celých 45 minut. Vstát a přesunout se do Kostelce nad Vltavou. Moje poslední etapa se blíží, většina oblečení mokrá, ale přestalo pršet. Teplota kolem 10°C je proti předchozímu dni příjemná a hlavně už neprší. Na sebe kraťasy, nejmenší mokrou část oděvu vhodnou pro běh. A čekání na Honzu v rozhovoru s místními hasiči, kteří plnili nejen zde, ale podél celé trati funkci dobrovolných organizátorů a časoměřičů. Klobouk dolů a velké díky kluci a holky. Stát celou noc na dešti v zimě a jen za tričko! Díky. Najednou se za dodávkou objeví Honza, který mi vrazil pásku a já se vydávám na trať. Za vesnicí kouknu na Garminy, tempo 4:28 na kilometr. Pravá trochu bolí, ale dá se to vydržet, i tak radši zpomaluji, musím upravit techniku a neodrážet se přes spičku pravé. Což mně štve, jsem lehký a špičkou se mi běhá nejsnáze. Cesta se rychle změnila z asfaltu na měkký podklad, skoro až písek a je to velmi příjemné, pravá může víc zabrat. Nádherný výhled do krajiny na boží muka a krásná stavení uprostřed polí. Přede mnou 2 běžci,ty dám. V prudkém padáku z kopce je dávám.
 Jednoho je mi líto, protože znatelně kulhá a bylo vidět, že se do konce pořádně protrápí. Po loňských Tatrách přesně vím jak mu je. Když se něco podělá u závodu typu Runczech, Runtour, prostě to vzdáte a docíle se dá dojet MHD, ale u závodu tohoto typu jste jeden z 12. Jste člen štafety a úspěch celého týmu závisí na úspěchu všech. Selže jeden a snažení celého týmu jde do kytek. Po sběhu následuje prudké otočení doprava a skok přes koryto potoka, podél říčky malebným pohádkovým lesíkem. To mně nakoplo totálně a ťapičky ťapaly jako o život. Skákal jsem po kamenech a točitých cestičkách, z kopce i do kopce, nádherným údolím. Musím si koupit trailové boty a víc běhat crossy. Přestal jsem i cítit bolest v pravé noze a běžel jsem až za hranou. Všechnu energii do běhu, žádná rezerva. I kdybych měl na trati padnout, povinnost kapitána splním. Do cíle etapy dobíhám v sprintem do kopce s výrazem divé zvěře, štvané lovci. Pásku Markétě, ale nejsem ani trochu v klidu. Poslední úsek mně nabudil tak, že ještě další 2 hodiny skáču jako jehla na šicím stroji. Po dvou hodinách se konečně uklidňuji, a následně předáváme druhému autu. Máme to za sebou.
Přesouváme se do Braníka, kde už nás čekají v cíli kamarádi a rodiny. Dávám si pivo a pak další a ještě jedno. Přes WhatsApp se dovídám, kdo je ještě na trati a kdy asi doběhne Honza do prostoru cíle. Chystáme se na posledních společných 50 metrů, jdu Honzovi víc naproti, abych mu ulehčil poslední část cesty, už ho vidím, sype to pěkně z ostra. Dobíháme ostatní a pak už jen sprint do cíle a je to za námi. Všichni jsme v cíli a objímáme se, potom společné foto na bedně a medaile. "Zase mám slzy v očích", říkám Pepovi. Odpovídá, že to k tomu patří.



Loni jsem si dal Od Tatier k Dunaju a letos Vltavarun. Nejde jinak než porovnat oba závody. Organizátoři se vytáhli a nasadili laťku pořádně vysoko. Značení trati na výbornou. Lepší než v Tatrách. Komunikace přes SMS, během závodu o strženém značení a dalších problémech, na výbornou. Organizace a komunikace během závodu, na výbornou. Opět lepší než v Tatrách. I když oba závody kopírují stejný model, Hood to Coat Relay jsou oba jiné. Charakter udává mimo jiné i krajina, která je u nás i na Slovensku jiná. V Tatrách jsme měli náročné etapy na začátku a k Bratislavě jsme se posouvali už po rovině. Na Vltavě nám pořadatelé přichystali spoustu překvapení a kdekoliv byl podél Vltavy kopec, hnali nás na něj. Tady nebyly lehké a těžké etapy, ale těžké a ještě těžší, ale tak to má být. Je to přece extrémní štafeta družstev. Extrémní je i to, že trávíte 2 dny mimo svoji komfortní zónu. Není to jako běhat s Runczech nebo Runtour, kde si odběhnete závod, převlečete se do suchého a MHDéčkem si dojede s kamarády na pivko. Když neběžíte pomáháte ostatním členům týmu. Komunikujete s druhým autem. Děláte navigátora řidiči a především se sdružujete. Jste 2 dny zavřeni v malé dodávce a třeba při vyzouvání se seznámíte lépe než by jste si přáli. Zjistíte hodně o sobě i o lidech co běží s vámi. Spíte pár desítek minut nebo pár hodin když máte štěstí. Ale tohle vše a spousta dalších věcí, jsou tím co tento typ závodu dělá jiným vyjímečným, až magicky přitažlivým. Běhání je tady kolektivní sport, už neběžíte sami. Budu parafrázovat Zátopkovo rčení. "Chcete něco vyhrát? Běžte 100 m. Chcete něco zažít? Běžte maraton." Za sebe dodám. Běžte příští rok Vltavarun, pak pochopíte jak je to jiné od běhání běžeckých sólo závodů v komfortní zóně.

Z leva Martin, Jirka, Já, Pepa, Honza, Pavel, Martin(krasoň), Markéta, Ester, Terezka,Kačka, Martin

pondělí 12. května 2014

Dokončit první maraton: Hotovo


  • 42,195 km
  • 28 km rozběhat kamaráda co to chtěl vzdát.
  • 38 km zavolat sanitku italskému běžci, který ležel u nohou českého policisty.
  • 40 km dostat ráno bilboardem do hlavy.
  • 42 km a proběhnout Pařížskou do cíle? Pocit, který nelze popsat. 

A vlastně jsem ani běžet nechtěl, asi 2 měsíce zpět jsem se rozhodl, že poběžím jen Vltava run a maraton si nechám na jindy. Ale když jsem se minulý týden prošel po skle na Prague International Barefoot running Day IBRD 2014 bylo rozhodnuto. Petr Slavík, nemohl běžet a odkoupil jsem od něj číslo, opět. Konec konců, Slavík jako Slavík.

Cíl: Doběhnout do cíle ideálně pod 5 hodin. Bonus doběhnout pod 4:30. Science and fiction doběhnout pod 4:00.

Ráno jsem se ani trochu necítil jako, že bych měl běžet svůj první maraton. Pocity jako při normálním dni. Na zastávce jsem potkal sousedku, Katku, která taky běhá a do dneška jsem ji jen vídal z okna když běžela kolem. Kecali jsme celou cestu až na Václavák. Tam jsem měl schůzku s Vendy, Dinem, a Petrou, viz. společné foto. Popřát, plácnout a šup do koridorů. Nakonec jsem str hnul nálepku ze svého pečlivě padělaného čísla, malá tradice když kupuji od Petra a šel do posledního koridoru s Vendy. Vůbec se mi nechtělo hnát se na hraně, příští týden mně čeká Vltavarun. Pocity? Stále jsem nevěřil, že běžím, ale začal jsem si užívat atmosféru. Ale s tóny Vltavy mi naběhla husina jak prase. To byly hřebíky jak prase a v podstatě mně neopustila po celou trasu. Než jsem se z posledního dostal na start uběhlo krásných 12 minut, plných vzrušení a očekávání. Jen krátce po startu, jsem musel znovu na WC. U Úřadu vlády, do křoví. Nejlepší místo. ;)

V podstatě vše běželo dobře až do 28 km, až na malou přeháňku v Nuslích a protivítr 15m/s v nárazech, kde jsem na 28 km viděl Zdenka, který seděl u trati a vypadal, že už nejde ani o krok dál. Měl krizi od půlky a chtěl to vzdát a tak jsem s ním pokračoval kousek pěšky, když nastartoval a po chvíli se dal znovu do běhu. Když jsme šli pěšky míjel nás Miloš Škorpil a určitě si myslel něco o mladících co to zase přepálili. :D Ale to zajímavé, aspoň pro mně se teprve mělo začít dít. Zdenek pokračoval dál s vodičem na 4:30 a mně začala bolet levá noha v kotníku, až doma jsem si uvědomil, že jsem se v týdnu nakopnul o železnou část postele a musel jsem zpomalit a to citelně. Ale pořád jsem měl velký náskok. Než jsem zastavil se Zdenkem běžel jsem na čas pod 4:30, ale i taková maličkost se projeví, když běžíte 42 km. Pokračoval jsem volným tempem až na Rohanské nábřeží, kde jsem si vzal na občerstvovačce houbičku a dal se do boje s protivětrem a levou nohou.

Po 500 metrech jsem si všiml stojícího policisty a za ním na zemi ležícího běžce. Napadlo mně, že ho hlídá než dorazí sanitka, to asi všechny běžce a pro jistotu jsem zastavil a dal běžci svoji houbičku, ať se omývá. Byl to italský běžec a ihned ji začal cucat, z toho jsem usoudil, že je dehydrovaný, ale policista mne ujišťoval, že si zde jen lehl a odpočívá. TO mu prý italský běžec tvrdil než ulehl. Ujistil jsem policistu, že toto rozhodně není normální stav a už vůbec ne na 38 km maratonu. Zavolal běžci sanitku a začal se o něj konečně zajímat. Škoda, že nemám jeho služební číslo. Ale stál cca 500m za občerstvovací stanicí na 38 km, kdyby to chtěl někdo řešit služebně. Chvíli jsem si popovídal s Italem a pokračoval jsem nejméně oblíbenou částí tratě. Rovinou po Rohanském.

U poslední občerstvovačky jsem si dal ionťák a banán. Vyhazoval jsem kelímek do velikého koše s billboardem KOMWAG, když ho vítr obrátil přímo na mně. Díky za Bujinkan, pády se pořád hodí. Ihned jsem šel instinktivně k zemi a dostal jsem jen slabou ránu do hlavy a neodřel si kolena. Při stavění na nohy jsem navíc uklouzl na slupce od pomeranče. :D Jestli je tohle to naběhnutí do zdi, bylo pořádné.

Těšnovský tunel byl vybaven oproti půlce několika reproduktory, které dál nesly zvuk hlasu moderátora a hudbu ze stánku. Totálně blbý nápad!!! Když jsme to běželi poprvé, ještě to šlo, ale na 40 km? Ani náhodou. Feedback pořadatelům na příští rok. Jinak běžím jinudy. Postupně jsem se pomalu dopravoval až k Pařížské, kde jsem si uvědomil, že už jsem vlastně v cílí a dostal jsem to co mi vždy. Energii. Najednou jsem neměl tuhé nohy, nebolela mně levá noha a letěl jsem lehce jako pták Pařížskou ulicí a mával a mával všem kolem, kteří nás vydatně povzbuzovali. Maratonci chápou, prostě bomba. V cíli jsem si na Staromáku zařval od radosti s rukama nad hlavou, tak nahlas, že se na mně obrátili všechny objektivy v okruhu 30 metrů a pak cílová brána. A konec. Dokončil jsem svůj první maraton. Zapomněl jsem si vypnout Garminy, ale oficiálně, 4:54:08. Vzhledem k záchranným operacím na trati a billboardu, jsem spokojen a nelituji ani vteřiny závodu.

Medaili mi dal Franta, který dobrovolničil. Mimochodem díky všem dobrovolníkům, bylo vás kolem 1300 a na vás ten závod stojí. Od Franty jsem se dověděl, že dokončil i Zdenek. Byl jsem rád, že doběhl a nevzdal.

Po cestě jsem potkal Verču, a pokračoval jsem s ní pro věci a převlíknout se. Chvilka odpočinku ve fatboy a potom polívka, Verčou v pizzerce a domů.

Nejlepší reakce na medaili. Byla Štěpánova. "Jéééé, to je wolskwagen." No, děti nemají představu co je běžet 42 km. Ale rozesmál mně.

Dneska jsme jeli se Štěpánem do školy. V metru jsem viděl pár lidí jejichž chůze byla podobná mojí. Přeháním, ale tak strašné to není. Jen puchýř na levé a jinak se bolest dá snést. Už jsem cvičil a jdu vyklusat i přes neutichající vítr. Ale občas cítím, když udělám určitý pohyb.

Shrnutí nebo závěr jak chcete: Bomba!!! stačí si jen vzpomenout na doběh Pařížskou a mám slzy v očích a husinu jak prase. Maraton prověří vaše schopnosti úplně do detailu a záleží i na maličkostech jako kopnutí do postele. Dokonalost není maličkost, ale z maličkostí se skládá. Maraton není maličkost, ale úspěšné dokončení maratonu se na maličkostech zakládá. Dodržovat tréninkový program, posilovat středové svaly, mít na mysli váš cíl, zavodnit se atd a hlavně se u toho nezničit. Jsem šťastný a mám zase na chvíli klid než si vezmu další bod z mého seznamu snů. Co to bude? Dokončit triatlon? Potápět se se žraloky? Nebo konečně dostudovat? Nevím, ale zase něco náročného a dlouhého. Brát si malé cíle mně nebaví.

Poprvé na WebExpo - Den druhý

Dobré ráno WebExpo! Startující talk s kávou,  Kevinem  a komiksovou rozcvičkou. Jsem definitivně přesvědčen, že kreslení není moje, silná ...